Zdá se vám nadpis kacířský? Jenže když to vezmete s rozumem, bez emocí a s nutným nadhledem, je to tak. Krize přinesla řadu nutných opatření, která měla přijít už dávno a my je přehlíželi a kašlali na ně. Zkusme se na důsledky krize podívat z jiného úhlu pohledu.

Předně si nedělejme iluze o tom, že by snad někdy jakákoli politická strana nebo nějaký politik mohli vytvořit skutečná pracovní místa nebo opravdu snížit nezaměstnanost. To jsou jen propagandistické věty na billboardech. Jediné, co mohou a mají ovlivňovat, jsou podmínky pro soukromý sektor. Ten je tu od toho, aby v případě poptávky pracovní místa vytvořil. Když totiž použijí politici peníze nás všech k tomu, aby zaměstnali (úmyslně nepíšu „vytvořili pracovní příležitost“) nějakou vybranou skupinu lidí, je to jen umělý krok, který nemá opodstatnění ve skutečné poptávce. Nemluvě o faktu, že na takový krok si musí stát půjčit, zvýšit deficit rozpočtu a tím opět prohloubit státní dluh a úroky z něj. Takto uměle vzniklé místo je navíc udržitelné jen za předpokladu, že do něj budou politici znovu a znovu dávat naše společné peníze. Politikem vytvořené pracovní místo je prostě jen další černou dírou.

Stejné je to s náklady podniků, zbytností některých provozů, nadbytečností čerpaných služeb, ale i konečnou cenou výrobků a služeb pro spotřebitele. Opět si nedělejme iluze o tom, že v době růstu, obchodního klidu, pohody a radosti z odbytu někdo skutečně poctivě řeže všechny zbytné náklady. Najdete to sice ve všech dobrých a pravdivých radách, ale ve skutečnosti to na 100% dělá opravdu málokdo. Důsledkem krize je tedy ve skutečnosti v mnoha případech také žádoucí objektivizace stavu věcí. Jsou propouštěni zbytní zaměstnanci a ti, co zůstanou, musí jet na vyšší obrátky. Ve skutečnosti to ale vyšší obrátky nejsou. Je to jen dosažení optimální stavu výkonu. Jsou vypovídány externí smlouvy na služby, bez kterých ve skutečnosti pojedete stejně dobře. Podniky se zbavují věcí a provozů, kterých se měly v mnoha případech zbavit už dávno, aby se udržovaly průběžně v dobré kondici ve zdravém konkurenčním prostředí. Prostě je dobré si uvědomit, že hospodářská krize není jen zlá, ale přináší i pozitiva. Paradoxně největší problém v ní vidí politici, nikoli ti, kterých se týká především - tedy zaměstnavatelé a zaměstnanci. Lidé z vedení řady podniků dokonce připouštějí, že využívají krizi k tomu, aby narovnali řadu neduhů, k jejichž odstranění neměli dříve odvahu kvůli obavě z pomsty především levicových politiků, kteří ovládají oblast veřejných zakázek.

I tento výše popisovaný stav je dalším důkazem nutnosti maximálního okleštění vlivu státu, zákonů, nařízení a vyhlášek na životy lidí, fungování hospodářství a přirozenou, uměle neregulovanou konkurenci podniků. Čím méně zákonů a nařízení v soukromém sektoru, čím méně veřejného majetku ve správě politiků a možnosti jej ovládat, tím lépe pro skutečný a uměle nevyvolaný (a tedy jedině žádoucí a udržitelný) hospodářský růst, který snadněji odolá jakékoli krizi.

Kéž by tytéž pozitivní důsledky krize dopadly i na správu státu. Jenže to je jediná oblast, kde si o propouštění, klesání platů, nebo skutečných úsporách nákladů můžeme nechat jen zdát. Se současnými parlamentními stranami dochází totiž rok co rok k takovému zvláštnímu jevu. Každá úspora, získaná změnou nějaké části systému (a politici se bijí do prsou za zvuku oslavných mediálních fanfár), vyvolá nakonec zvýšené státní výdaje někde jinde...

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora