EKONOMIKA: Bojujte s inflací, žádejte nižší plat
Každé dítě školou povinné dnes ví, že inflace je růst jistého indexu cen spočítaného moudrými pány statistiky. Inu, rostoucí ceny si nepřeje nikdo, ovšem ty ceny se na to neohlížejí a stoupají nám rok od roku výše. Kdyby lidé dostávali více peněz, více by utratili a ceny by vzrostly. A čím více by rostly, tím více by spotřebitelé žádali dostávat od svých zaměstnavatelů, v tom vězí ta roztáčející se spirála. Zdá se proto být nanejvýš logickým vývodem, že požadavky na růst platů inflaci vyhánějí vzhůru a jen svou skromností ji můžeme krotit.
Doporučuji ale hlubší zamyšlení a navrhuji jistý myšlenkový experiment. Představme si ostrovní zemi zvanou Utopia, kde centrální banka právě provedla měnu a do oběhu vypustila pevné množství dvou bilionů jednotek tamní měny, utopenců. Pro jednoduchost řekněme, že tyto dva biliony představují veškerou peněžní zásobu ostrova.
Jak obyvatelé Utopie poznají, kolik nová měna, jeden utopenec, váží, jak je tvrdá, co se za ní dá koupit? Rozhodně se od jednoho každého člověk nedá čekat, že by tušil, jak správně ocenit všecky statky vyráběné na celém ostrově. Nicméně ví přesně, kolik má právě v kapse utopenců a co si chce koupit. Těžko nabídne za rohlík veškerou svou hotovost, stejně jako nebude za nový dům nabízet nejmenší možný peníz. Obchodníci rychle poznají, při jakých nejvyšších cenách dovedou ještě prodat své zboží. Počáteční chaos utopické ekonomiky rychle mizí, ceny v čerstvých utopencích jsou nalezeny. Povšimněte si, že o těchto nových cenách rozhodly dva faktory. Na jedné straně to bylo množství nabízených statků a služeb. Na té druhé množství peněz, které centrální banka Utopie vytiskla. Kdyby namísto dvou bilionů utopenců natiskla čtyři, stačilo by každou cenu vynásobit také dvěma! Není zde ani slovo o odborech nebo výši mezd.
Vraťme se ale zpět na onen blažený ostrov o několik let později. Díky pokroku technologií dovede průmysl Utopie nyní vyrobit více jednotek téměř každého statku. Centrální banka ale pořád pevně drží v oběhu dva biliony utopenců. To tedy znamená, že stejné množství peněz nyní je schopno koupit více! Tam, kde dříve byl jeden pár bot za stovku utopenců, jsou nyní dva. Ceny klesají! Jinými slovy inflace je záporná, je deflací.
Jediným způsobem, kterým by mohly odborové svazy Utopie ovlivnit cenovou hladinu ve své zemi, by byla totální stávka více než krátkého trvání. Kdyby velká část zaměstnanců v Utopii přestala na delší dobu pracovat, zmenšila by se celková nabídka zboží na trhu a ceny by stouply. Výše mezd naopak nehraje roli žádnou. Snad některá firma může být nucena vyplácet po jistý čas vyšší platy svým zaměstnancům, ovšem pokud je management rozumný, najde způsob, kterak náklady snížit opět na konkurenceschopnou úroveň. V opačném případě by jiné firmy rády a rychle mezeru vyplnily. Nic jako mzdová nákaza tedy ve skutečnosti neexistuje. Je-li množství peněz v ekonomice pevné a technologie se stále zdokonalují, nehrozí žádné nebezpečí inflace a není třeba s ní nijak bojovat. Nechť jsou tedy odboráři od tohoto nespravedlivého nařčení očištění.
My však jsme svědky postupného růstu cen. Jsme již na to tak navyklí, že nás ani nenapadne ptát se, odkud se ten věčný pohyb bere. Jaký je rozdíl mezi Utopií a Českou republikou? Jsou snad u nás odboráři zákeřnějšími a dovedou přeci jen cenovou hladinu ovlivnit, dokáží roztočit tu obávanou inflační spirálu? Ne, nesvedou to o nic lépe než jejich utopičtí protějškové. Skutečně důležitým rozdílem mezi naší zemí a Utopií je to, že počet korun v oběhu není konstantní, že kdosi u nás do oběhu pravidelně sype nové a nové bankovky, čímž je měna neustále znehodnocována. Očividně to nejsou zaměstnanci jisté automobilky, ani odbory, kdo svedou měnit bezcenný papír v měnu. Skýtá se tedy otázka, kdo tuhle transsubstanciaci zvládá a kdo tím skutečně způsobuje inflaci.
