aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 16

„Je načase, abyste se pokusili proniknout do hantýrky ekonomů“, napsal pan Simanov v článku Bude líp, bude hůř nebo stejně, který se zabývá nástroji předpovědí budoucnosti, tzn. jaký bude „vývoj v některé oblasti podnikání“, prostřednictvím „tvrdých dat, tj. číselnými údaji zjištěnými na základě výkaznické povinnosti“. Následuje výčet ukazatelů, jejich vlastnosti, způsoby jejich zpracování. Můj dlouholetý čtenář mě požádal, abych vysvětlil spojení mezi ekonomií a ukazateli zmíněnými v citovaném článku pana Simanova. A osvětlil, proč ekonomové neumějí předpovídat vývoj ve smyslu, jak si povedou konkrétní podniky v konkrétních odvětvích soustavy zvané národní hospodářství. Před téměř 15 lety (čas opravdu letí) jsem publikoval text o Metodologii v ekonomii, takže je čas na oživení paměti.

Cílem následující série článků je ukázat vztah ekonomické teorie a statistických ukazatelů. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text. Dále by měli zanechat čtení matadoři, kteří znají ekonomické učebnice. V článcích budou pouze údaje, informace (seřazené údaje) nebo znalosti (v kontextu interpretované informace), které již znají. Čtením článků (a psaním komentářů) by mrhali vzácnými zdroji.

Ekonomie je věda o lidském jednání a je hodnotově neutrálním popisem lidského jednání ve světě vzácnosti. „Lidské jednání je účelové chování“, praví úvodní věta jednoho z nejvýznamnějších děl ve společenských vědách vůbec.

Předmětem ekonomie je člověk jednající. Každý člověk si sám sobě stanovuje účel (hodnoty, preference, cíl, naléhavost potřeb), kterého chce dosáhnout. Účel je žádoucí koncový stav, o který konkrétní člověk usiluje. Jedná se o vnitřní (subjektivní) proces, který je zvnějšku neměřitelný. Každý čtenář těchto řádek je jediný, kdo zná vlastní účel čtení: zvědavost, rozšíření znalostí, vyplnění času při cestování, možnost spílání autorovi nebo cokoli dalšího. Méně sofistikovanou podobou uvedené znalosti je rčení: „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky“.

Následně se chová způsobem (jedná, koná činy, použije prostředky), o kterých je přesvědčen, že povedou k dosažení cíle. Výběr chování (činů, jednání, prostředků) je subjektivní (vnitřní) proces. Čtení těchto řádek je pro každého čtenáře teď a tady právě tím prostředkem, o kterém je přesvědčen, že jeho použitím dosáhne stanoveného účelu.

Takže, stanovení cílů a výběr prostředků jsou ryze subjektivní procesy, vlastní každému jednotlivci. Slečna Kratochvíle čte článek, aby vyplnila čas při cestování, slečna Rozptýlení čte článek, aby získala znalosti. Což je jediný závěr, který je možné vyslovit. Neexistuje žádná fyzikální nebo chemická analýza, nebo způsob vyjádření užitku prostřednictvím přirozených čísel. Proto je zcela vyloučeno meziosobní srovnání užitku.

Bez odkladů přiznávám, že předchozí hodnotově neutrální souvětí je „pohozenou kolečkovou bruslí“ (copyright Loki_F). Jeho smyslem je otevření prostoru pro diskusi o nadřazenosti oborů X nad obory Y a naopak, o přednosti používání metodologie oborů Y v oborech X, a naopak a dalším „zcela zásadním střetům“, které umožňují doplnit znalosti, tříbit argumentaci, exhibovat intelektuální nedostatečnost apod. Na všechny pády je věda ekonomie nezávislá a nepodmíněná etickými soudy nebo hodnotícími výroky. Konstatuje, že děje jsou teď a tady, nikoli, jaké by měly být.

Svět vzácnosti (nedostatku nebo omezenosti zdrojů) jsou vnější vlivy, které účinkují na jednajícího člověka a nutí ho nepřetržitě volit mezi dostupnými prostředky:

- protichůdným působením fyzikálních a chemických vlastností přírodních jevů na lidské smysly (oheň a voda nebo cukr, sůl atd.);

- kategorie času, kdy stejný časový usek nemůže jednající člověk věnovat více činnostem (současně šití roušek a současně psaní textu).

Na tomto místě je nutné předejít vytváření krkolomných konstruktů: existují dva typy osob, pro které neplatí svět vzácnosti, a proto nejsou člověkem jednajícím. Prvním je mimino, druhým je osoba v bezvědomí na přístrojích. Mimino naříká kvůli hladu nebo chladu, ale naříkáním se nenasytí ani nezahřeje. Osoba v bezvědomí na přístrojích je na tom (zřejmě) ještě hůř než mimino. Z pohledu ekonomie se nejedná o jednajícího člověka. Transformaci mimina na jednajícího člověka zažije každý rodič. Nastane okamžikem, kdy mimino zahodí plíny a sedne si na nočník.

Zkrátka a dobře, nedostatek zdrojů je faktorem, který nutí jednajícího člověka kontinuálně a permanentně volit mezi alternativami: co získá (užitek), co obětuje (náklad), což je sofistikovanější podoba notoricky známého sloganu: „něco za něco“. Slečně Kratochvíle přináší čtení článku vyšší užitek než ostatní alternativy, pro slečnu Rozptýlení by nečtení článku byla větší oběť než ostatní příležitosti. Užitek a náklad jsou jiná stylistická vyjádření stejného obsahu (sklenice napůl plná a napůl prázdná). Obě jsou ryze subjektivní, tzn. zvnějšku neměřitelné. Zkrátka a dobře, zákon mezního užitku je konečným důkazem, proč byl hornatý pozemek ve švýcarských Alpách před třemi sty lety úplně bezcenným statkem. V současnosti je stejný pozemek nákladnějším statkem než srovnatelná výměra půdy v nejúrodnější části země. Důkaz je univerzální, tzn. platný pro všechny účastníky, všechny případy, pokaždé a bez výjimky.

Podezřelé obory se občas pokoušejí měřit užitek a navrhují různá opatření (např. nepodmíněný příjem, minimální mzdu, sociální transfery). Koneckonců ekonomie má za sebou také bizarní pokusy. Švýcarský matematik Daniel Bernoulli si bystře povšimnul, že bohatší lidé mohou svoje potřeby uspokojit lépe, než chudí lidé. Na základě svého postřehu vytvořil matematickou teorii, že se přírůstek potěšení snižuje s celkovým přírůstkem bohatství. Následně tvrdil, že pro člověka s příjmem 5 000 dukátů, znamená jeden dukát polovinu toho, co pro člověka s příjmem 2 500 dukátů.

Pokud bude opuštěn pohled na jednoho jednajícího člověka tak, že vstoupí slečny Kratochvíle a Rozptýlení do vztahu (interakce, směny, kontraktu), tak jsou na jejich vztah použitelné všechny principy zákona mezního užitku (oběti). Slečna Kratochvíle nabízí cukr, slečna Rozptýlení nabízí sůl. Slečna Kratochvíle upřednostňuje sůl a upozaďuje cukr a slečna Rozptýlení má preference obrácené. Jedna hodnotí výše sůl a hodnotí níže cukr a druhá naopak. Nevyhnutelný závěr je, že směna (vztah, kontrakt) je vždy, pokaždé a bez výjimky nerovnice. V případě, že by nabízený kontrakt nebyl výhodný (dámy by se nedostaly do subjektivně lepší situace), tak se směna neuskuteční. Dámy setrvají na současných pozicích: jedna si ponechá cukr, druhá si ponechá sůl.

Uvedený model je možné rozšířit o další účastníky tak, že jsou dva nabízející a jeden kupující, jeden nabízející a dva kupující, a tak dále až do čtyř nabízejících a čtyř kupujících. Případně směnu zboží za zboží nahradit zboží za službu, nebo službu za službu atd. Matadoři pohlížejí shovívavě na zelenáče, kteří jsou překvapeni stejnou strukturou ekonomických učebnic. Výše uvedeným způsobem ji strukturoval Carl Menger, zakladatel Rakouské školy a následující generace nepřišly s lepším členěním. Nota bene, je třeba postupovat v souladu se strukturou lidské mysli, tzn. od jednotlivostí k obecnému, od jednoduchého ke složitějšímu, od konkrétního k abstraktnímu. Uvedený výrok předchází každou zkušenost, je platný a priori. Ale pokud někdo tíhne k verifikacím pokusem, tak si jeho pravdivost může ověřit při výchově dětí. Počty jsou báječné (Ludwig Wittgenstein podal konečný důkaz).

Skutečnost, že se jednotlivci organizují ve skupinách (rodina, obchodní společnost, konfese atd.) není s předchozím výkladem v rozporu. Uvedené skupiny však nejsou nadány schopností jednat. Jednají pouze jednotlivci.

Výsledkem jednání jednotlivců na základě užitku (oběti) jecenový systém, tzn. souhrn směnných poměrů stanovených vzájemným působením prodávajících a kupujících. Ceny odrážejí nespočetné a nezjistitelné změny lidských preferencí a vzácnosti zdrojů. Cena informuje, že se něco stalo relativně vzácnějším, motivuje okamžitě k hledání náhrady, alokuje vzácné zdroje do jejich nejlepšího použití a distribuuje zboží k zájemcům. A přitom výrobci a spotřebitelé vůbec nepotřebují vědět proč se něco stalo vzácnějším.

Závěr z uvedeného je, že údaje, informace (seřazené údaje) a znalosti (v kontextu interpretované informace) se vztahují vždy ke konkrétnímu místu, konkrétnímu času a konkrétnímu jednajícímu člověku. Jsou tedy vlastněny pouze individuálně teď a tady. Informovanost nebo znalost se týká osobní situace jednotlivce, který si takto udělá svůj vlastní plán. Jeho plán se nemusí slučovat s osobní situací jiné osoby a jejího vlastního plánu. Znalost tedy existuje výhradně v rozptýleném stavu, a proto je nesdělitelná a je vyloučeno ji centralizovat. Nikdo kromě konkrétního jednajícího člověka není schopen údaje sbírat, zpracovat na informace a využívat jako znalosti. Jediný způsob jejich sdílení v pokročilé společnosti je tržní mechanismus, který zajistí, že jednotlivci rozdělení dělbou práce se spojí tržní směnou prostřednictvím cen, které jsou nositeli informací, motivací alokací a distribucí. Kruh se uzavřel. Takto jsem dospěl na začátek.

Pro čtenáře, kteří tíhnou k vědecky přesným formulacím dodávám, že výrok „Lidské jednání je účelové chování“ odolá testu zneplatnění a předchází veškerou zkušenost. Je platný a priori a je apodiktický. Je východiskem všech platných ekonomických teorémů. Z toho plyne, že ekonomové jsou z něho schopni ex ante odvodit všechny závěry. Jak je tohle v souladu s titulkem: ekonomové neumějí předpovídat?

Z výše uvedeného axiomu musí přece každý ekonom odvodit, že každá transakce je výhodná, každý státní zásah (regulace) vede k opačným výsledkům, než bylo zamýšleno, rostoucí ceny jsou nevyhnutelným důsledkem tisku inflačních peněz, daně a subvence odvádějí vzácné zdroje z jejich nejlepšího užití atd., takže umějí předpovídat, jak bude.

„Obecnost je považována za znak povrchnosti“, pravil nadčasově Erich Maria Remarque. Aldous Huxley dodal: „Zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto je obecné pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filosofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté“.

Mějme následující situaci: slečna Kratochvíle si koupí dnes 100 gramů šunky od kosti, 90 % masa za 25 Kč v hotovosti v podnikové prodejně obchodní společnosti Rozptýlení, s.r.o. Účetní provede zápis, ve kterém se zvýší zůstatek výsledovkového účtu „tržby“, zvýší se stav rozvahového účtu „peníze“, sníží se hodnota rozvahového účtu „výrobky“. Tím je znalost situace úplná a nepotřebuje doplnění nebo vysvětlení.

Chyba lávky. Začíná „zvláštní“, které dělá lidi šťastnými. Na scéně se objeví paní Jedle, prohlásí, že věda je měření a z historické události (nákupu 100 gramů šunky za 25 Kč) začne vytvářet řady a průměry. Proč? Transakce prošla účetnictvím (viz výše), je možné ji někam zařadit, třídit a zjistit. Následně předstírat, že se jedná o konstantní jev (na úrovni „Medardovy kapky“). Tváří se, že peníze jsou správný standardem pro „měření“. Peníze jsou primárně prostředkem směny. Je to specifické, zvláštní a vypadá to vědecky.

Nebo se na scéně objeví paní Lípa, která bude v uvedené situaci hledat vztah mezi cenou šunky 90 % šunky od kosti a náklady na produkci 90 % šunky od kosti. Předstírá, že užitky a oběti je možné „měřit“ prostřednictvím peněz (z účetních zápisů) a „vypočítá“ žádoucí hospodářský mix, který „všichni potřebujeme“. Někteří jedinci jsou přesvědčeni, že verbální popis situace mohou rozšířit jiným způsobem zápisu. Když zahalíte sebevětší nesmysl do symbolického jazyka matematiky, kterému naprostá většina populace nerozumí, a navíc má pocit, že je v něm skryto nějaké tajemné moudro, které je známé jen osvíceným, tak máte vyhráno. Je to specifické, zvláštní a vypadá to vědecky.

Ukazatele jsou výsledkem výběrového sběru a třídění údajů z účetních výkazů, které následně procházejí expertní úpravou a výpočty. No a co? Že je postup zpracování diskvalifikuje pro vědecké účely, protože ekonomie je bezhodnotová věda? No a co? Že jsou úplně bez vazby na jednání konkrétních lidí, tudíž se jedná o „čisté abstrakce“? No a co? Že lidské jednání není abstraktní, ale vždy (a bez výjimky) konkrétní? Co má být? Je třeba předkládat speciální příklady, protože přitahují pozornost.

Akademici je milují, protože ukazatele jsou využívány jako alibi při realizaci hospodářské politiky. To je noblesní název pro zavádění regulací, výběr daní a přerozdělování. Vysoké školy jsou financovány z daní. Akademici mohou sestoupit z nudných kateder a přijmout místa v poradních sborech. Většinou bezplatně nebo za pocit důležitosti. Občas stanou ve světle televizních kamer. Symbióza světa výkonné moci a intelektuální ochranky. „Univerzity dláždily diktátorům cesty“ (L. von Mises). Takže máme makroekonomické ukazatele, o kterých bude pokračování.