Evropa má za sebou jedny významné volby, v Elysejském paláci se usídlí nový nájemník. Slibuje všelicos, zejména vytáhnout Francii z desetiletí trvající ekonomické stagnace. Nějakých radikálních reforem, jež by směřovaly k výraznější deetatizaci země takových liberálních myslitelů, jakými byli Turgot, de Tocqueville a Bastiat, se vzhledem k převládající mentalitě Francouzů pravděpodobně nedočkáme. Přesto moc nechybělo a Francie se vydala na dráze socialismu zase o kus dál. Ségolène Royalová měla pro Francii připravenu hezkou řádku regulací, které měly vést k sociální spravedlnosti a oživení ekonomiky.

Každý v ekonomii alespoň trochu vzdělaný člověk ví, že některé prostředky, jimiž chce politik dosáhnout svých cílů, k oněm cílům nikdy nemohou vést. Minimální mzda stanovená nad tržní úroveň povede k vyšší nezaměstnanosti, a to těch nejzranitelnějších jedinců. Zkrácení pracovního týdne ve snaze zvýšit zaměstnanost je asi tak stejně smysluplné, jako kdybyste se pokoušeli porazit stoletý dub steakovým nožem – nakonec se vám to asi podaří, budete mít práci. Jen při tom vyplýtváte obrovské množství vzácných zdrojů. Protekcionistická opatření narušují alokaci výrobních zdrojů. Nebo je vážně tak skvělé, že si výrobek X koupíte po zavedení cla třeba dvakrát dráž? A tak bychom mohli pokračovat dále. Přestože ekonomové již mnohokrát vyvrátili všudypřítomné mýty týkající se fungování společnosti, politici a tvůrci hospodářských politik se tváří, že nic takového jako ekonomické zákonitosti neexistuje. Jak je možné, že lidé systematicky podporují takové politické programy, které mají přesně opačné důsledky než jejich tvůrci zamýšlí?

První odpovědí může být, že lidé jsou „ekonomicky negramotní“. Nerozumí ani základním ekonomickým konceptům jako nabídka a poptávka, nerozumí procesu utváření cen. Vysvětlit i vysokoškolsky vzdělanému člověku oboustrannou výhodnost proběhnuvší směny může být leckdy nadlidským úkolem. Vyvrácení pracovní teorie hodnoty při posezení u piva je rovnou odsouzeno k zániku – vždyť je to tak jasné, co jiného by mohlo být zdrojem hodnoty než práce? Dobrá, lidé se budou učit, pochopí ekonomii a pak bude politik obhajující např. celosvětovou zemědělskou politiku vypískán. Problém je, že lidé se nikdy ekonomii v masovém měřítku učit nebudou. Proč? Protože si myslí, že ji nepotřebují.

Představte si, jak se vám někdo snaží namluvit, že když skočíte z okna a budete mávat rukama, že poletíte. Každý by takového člověka odeslal do patřičných míst, protože každý ví, že gravitaci uvedeným způsobem nepřelstí. Jinými slovy, vaše znalost toho, jaké následky může mít jednání, které se pokouší obejít fyzikální zákony, vám umožňuje přežít. Porušení fyzikálních zákonů má okamžitý, viditelný dopad. Za neznalost následuje okamžitý trest.

U zákonů ekonomických je tomu jinak. Jejich porušení není okamžitě viditelné, sankce přichází až s časovým odstupem. Navíc jde v ekonomii o komplexní jevy, u nichž je třeba znát teorii, která nám umožní identifikovat příčinu. Pokud si například jako Ségolène Royalová myslíte, že za špatný stav hospodářství může chamtivost kapitalistů a nikoli předchozí chybné politiky, povede vás to k dalším chybným rozhodnutím. V moderních demokraciích, kde o hospodářsko-politických opatřeních rozhodují nepřímo lidé ve volbách, pak nastává ještě jeden problém: i když nesprávná ekonomická politika má své náklady, ten, kdo se rozhoduje (volič), je v případě negativního dopadu nenese v plné výši a přenáší je na ostatní. Může si při vhazování lístku do urny dopřát tolik ignorance, kolik se mu zlíbí, nic ho to bezprostředně stát nebude. Stejně tak politikovo špatné rozhodnutí ho jeho osobně nic nestojí, náklady nesou daňoví poplatníci. Demokratické rozhodování se vyznačuje přenášením nákladů vlastní neznalosti na druhé, které se může vymstít. Dobré úmysly politiků totiž dříve či později narazí na omezení, které jim kladou ekonomické zákonitosti. Jenže to už může být pozdě. Nestálo by tedy za to si občas po večerech otevřít učebnici základů ekonomie?

Autor je výzkumným pracovníkem Lliberálního institutu