Na straně nákladů jde o vyšší náklady než u klasických elektráren. Podle výzkumu prováděného studenty na Fakultě sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem, spolykala větrná elektrárna (Jindřichovická VTE) pětkrát více betonu na instalovaný výkon než například jaderná elektrárna Dukovany. U oceli je to dokonce jedenáctkrát více.

Úspora jednoho zdroje je nahrazena plýtváním zdrojem jiným. To je závažná slabina ideologického cíle určitého procenta „obnovitelných zdrojů“.

Ještě závažnější problém je kvalita vyrobené elektřiny. Nepravidelný a nepředvídatelný zdroj, který funguje s kapacitním využitím 11% (Jindřichovice) nebo kolem 20 % (Krušné hory), vyžaduje kapacitní zálohu. Pokud by výkon větrných elektráren v Česku přesáhl 500 – 1000 MW, musely by být k dispozici záložní zdroje, jak jinak, než ve formě klasických elektráren (zatím je v ČR instalováno cca 120 MW větrných elektráren). Budování záložních zdrojů a připojování (opět povinné) zdrojů v odlehlých oblastech k síti zvyšuje náklady, které zaplatí spotřebitelé.

Přímo odstrašující příklad je hned za hranicemi v Německu. Stovky stožárů s vrtulemi mění krajinu v jeden gigantický industriální park. Zelení, kterým jinde vadí i pouhá změna profilu kopce, zarytě a nepochopitelně mlčí. Velká část kapacity je vybudována v nových spolkových zemích, centrum spotřeby je ale na západě. Jsou tak nutné obrovské investice do rozvodných sítí, které jsou následně využity jen částečně. Mohutné proudové impulsy při změně počasí a při přechodu fronty jsou pro regulátory sítě noční můrou. Spolu se stále platným rozpisem na postupné odstavení jaderných elektráren pokračuje řízená eutanázie německé elektroenergetiky a je ohlášen další nárůst cen.

Poučme se tedy z chyb našich sousedů. Řešením u nás by bylo zrušení povinného výkupu a ponechání prostoru pro vyjednávání mezi distribučními společnostmi a provozovateli větrných elektráren. Dobrovolná výkupní cena by se podle našich výpočtů usadila někde kolem 600 Kč/MWh. Odpovídá to více méně variabilní složce nákladů v klasických elektrárnách, které stejně musí být v záloze. Více by rozvodné společnosti za kolísavý a nespolehlivý zdroj zřejmě dobrovolně nenabídly. Tím by vzniklo jen tolik větrných elektráren, kolik je společensky přínosných.

A kdyby nevznikly žádné, komu by to vlastně vadilo?

Poslední položená otázka odhaluje, že povinný výkup z obnovitelných zdrojů potřebuje jen vláda a úředníci (aby si odškrtli úkol stanovený jinými vládci a úředníky v Evropské unii). A také podnikatelé provozující větrné elektrárny (jejich produkci by jinak nikdo nechtěl, nebo chtěl v daleko menším rozsahu). Spotřebitelé ani distributoři povinný výkup nepotřebují. Spotřebitelem je každý občan a je to právě on, čí zájmy by měla vláda chránit.