V poslední době vyslovilo mnoho nejenom českých politiků naději, že v době nadcházející ekonomické krize Evropané odmítnou ambiciózní plány Evropské komise na vytvoření uhlíkově neutrální společnosti vtělené do programu New Green Deal. Naopak europeisté a ekologisté oponují tvrzením, že sucho v Čechách je hmatatelný problém, a proto je v boji proti klimatickým změnám nutno pokračovat. Občas s dodatkem, jak jsou nové zelené technologie lékem na hospodářskou krizi. Osobně proti zavádění „chytrých zelených řešení“ nic nemám, kdyby nebyly vždy doprovázeny žádostí o dotaci. Jeden z českých eurooptimistických novinářů dokonce oživil termín „klimatické sucho“, aby tento boj proti klimatickým změnám zdůraznil.

Všichni cítíme, že je v tom od zelených aktivistů opět hodně demagogie. Nikdo přeci nezpochybňuje, že sucho je velký problém, který se musí řešit. Ale opravdu budeme řešit sucho zákazem vjezdu dieselových motorů do měst? Zdražením aut, omezením letecké dopravy, zvýšenými daněmi na benzín a naftu? Zdaněním masa a omezením chovů skotu? Uzavřením uhelných a jaderných elektráren? Elektromobilitou? Úplným zrušením produkce nenáviděného CO₂? To všechno nám zajistí dostatek vláhy? Nebo naopak: zajistí nám dostatek vláhy větrné nebo solární elektrárny a lány žluté řepky pro výrobu bionafty? A jak se bojovníci s klimatem vyrovnají s nejnovějšími vědeckými objevy, že v Antarktidě kdysi byly místo sněhu a ledu deštné pralesy plné žab a savců? Přitom tání ledovců je jeden z hlavních argumentů klima aktivistů.

Nikdo nepopírá, že je sucho a že je to problém, či že probíhá klimatická změna. Rozpor panuje v tom, zda se klimatické změně přizpůsobovat a problematiku sucha racionálně řešit, nebo jako hlavní program radikálně a ambiciózně snižovat evropskou produkci CO₂. Nebo jít ještě dál pod heslem ultraklimaaktivistů „změňme systém, zachráníme klima“?

Česká republika má po Kypru a Maltě nejmenší zásoby vody v Evropské unii. Jistě, přehrady nejsou jediným a asi ani ne nejlepším zařízením pro zadržování vody v krajině, ale fungují. Položme si ruku na srdce. Kdo je hlavním viníkem toho, že se v Česku za posledních třicet let nepostavila žádná přehrada? Samozřejmě, ochrana přírody a Ministerstvo životního prostředí, které snahy o stavby přehrad úspěšně blokuje.

Veřejnost si pamatuje dlouhodobý spor o zachování horských lesů na Šumavě. Státní ochrana přírody podporovaná ekoaktivisty a částí vědecké obce nechala během posledních patnácti let záměrně uschnout téměř 20 tisíc hektarů horských smrčin. Vědci podporující tuto šumavskou apokalypsu tvrdili veřejnosti, že kůrovec nepřeletí dále než 200 metrů. Nejnovější vědecké práce z Kanady prokazují, že při vhodných proudech větru dokáže přeletět 60 až 80 kilometrů za den, a to v množství schopném zničit nově napadené lesy.

Vzrostlé smrky chladily výparem vody sebe a okolí, a umožňovaly tak přísun oblačnosti od západu. Je to ostatně patrné na radarových snímcích. Je nezodpovědné ignorovat efekt odvodnění a odlesnění a sucho svádět pouze na zvýšený skleníkový efekt působený zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého. V šumavských lesích býval v parném létě chládek, protože se stromy ochlazují výparem vody, z lesa stoupá vodní pára jen pomalu vzhůru a voda se může vracet zpět jako drobný déšť. Nic takového se nemůže dít nad rozsáhlými odlesněnými šumavskými kopci o povrchové teplotě až 50 °C. A nejen to, na Šumavě existovala desítka umělých nádrží k zadržování vody. Kdo brání jejich obnovení a tím brání vodu na horách zadržovat? Samozřejmě správa národního parku pod heslem ochrany přírody.

Koronavirus opadá, sucho zůstává. A sucho je opravdu velký problém, mnohokrát větší než celý koronavirus. Řešme však problematiku sucha racionálně a nenechme se vtáhnout do ochrany globálního klimatu ambiciózním snižováním produkce CO₂ nebo dokonce snahou o změnu našeho společenského systému a svobodného života.

Právo, 2.5.2020