26.6.2022 | Svátek má Adriana


DRAHOTA: Z téhle krize se neprožereme

17.5.2022

Rozhovor s hlavním ekonomem Generali CEE Holding ve střední a východní Evropě Miroslavem Singrem. Hlavní téma interview, jak z toho ven?

Proč máme u nás nyní tak vysokou inflaci, vyšší než v mnoha jiných evropských zemích?
Česká situace není výjimečná. Liší se jenom v tom, že už do pandemie jsme vstupovali s přehřátou ekonomikou a centrální banka začala na počátku roku 2020 zvyšovat sazby nad dvě procenta, když tu přišel covid a nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Banka už sazby nezvyšovala. Předpovědi byly různé.

Kolegové v Miláně, makroekonomičtí specialisté, napsali, že v Evropě budou desetitisíce až statisíce mrtvých, ale že se ta vlna přežene hrozně rychle, protože v demokratické společnosti je naprosto nemyslitelné zavést taková omezení pohybu a vůbec života jako v Číně. Já si to četl a moudře přikyvoval, že to tak asi je. No a za pár měsíců bylo všechno jinak.

Navíc náš region, střední a východní Evropa, zažívá dva obrovské šoky těsně za sebou. Pandemii, která tu nebyla sto let a která na dva roky změnila naše životy, a teď válku v těsné blízkosti. Nejenže vnitro rozdalo přes tři sta tisíc mimořádných víz, ale z Ukrajiny se dovážela spousta věcí, které není vůbec snadné rychle nahradit. A do toho volby – v předvolebním období se málokde seškrtává rozpočet, to není žádný objev, to je možná vlastně jakási „daň“ za demokracii. Ale i tak šla inflace nahoru všude.

Není v tom kromě šoků z přerušených dodávek také to, že centrální banky včetně té české roky pumpovaly do ekonomik peníze, aby povzbudily růst a také inflaci, která byla nulová až záporná?
Ne, efekty tohoto tak zvaného kvantitativního uvolňování se v ekonomice objeví rychle, nejpozději do roka. Tohle není žádné fázové zpoždění. Výroba prošla dramatickou rekonstrukcí. Když máte kvůli epidemii covidu zavřenou Šanghaj (nejvytíženější kontejnerový přístav na světě) či továrny na čipy, něco se musí výrazně změnit. Za druhé, když jsme zmrazili ekonomický život, většina lidí v souvislosti s proticovidovými opatřeními stále dostávala výplaty, i když nepracovali naplno, takže si vytvořili poměrně velké úspory. Úspory nevzrostly dramaticky v letech 2017 a 2018, ale v letech 2020 a 2021. Ekonomická historka, jíž lidé věří, se úplně změnila. Co tím myslíte?
Základní ekonomická historka, tedy výklad skutečnosti, kterým jsme se řídili, byla: peníze mají hodnotu, můžeš o jejich zdroj přijít, je potřeba mít něco našetřeno. Dneska vládne u mnoha lidí úplně jiné vyprávění: rychle to utrať, protože všechno, co chceš, bude za rok mnohem dražší.

Ano, a to samozřejmě posiluje inflaci. Co s tím může centrální banka udělat?
No zrovna tady má možná větší úlohu vláda.

Prosím?
Vláda může přesvědčit lidi, že to je vlastně epizoda, která nebude trvat dlouho. Tím, že vyrovnává státní rozpočet. Bude jasně říkat, že pro ni má jasnou prioritu vyrovnaný rozpočet před pomocí všem. Myslím, že tato vláda se o to snaží, ale nevím, jestli si to uvědomuje celá. Nemám pochyby u ministra financí či premiéra, ale je to vláda koaliční. Můžeme si myslet o Václavu Klausovi, co chceme, ale on byl schopen toto opakovat dnes a denně. Přitom i tehdejší vláda dělala sociální politiku. Musí to být více zdůrazňované. Současná vláda to málo říká. Z vysoké inflace se nyní nemůžeme prožrat.

Takže říkáte to samé co váš bývalý kolega z ČNB Lubomír Lízal, že v tuto chvíli musí porazit inflaci spíše vláda než banka.
Já si dokonce myslím, že se musí sladit. Že je načase, aby zase chodili zástupci ČNB na zasedání vlády a ministr financí na měnové zasedání bankovní rady. Ono by to bylo silné připomenutí pro obě strany i silný signál pro veřejnost.

A jakou úlohu má tedy centrální banka, zvyšovat úroky? Mimochodem, průměrná inflace v eurozóně je 7,8 procenta, v Estonsku dokonce 19 procent, a Evropská centrální banka nezvyšuje úroky jako Česká národní banka. Má je dokonce záporné.
Evropská centrální banka už od této politiky ustupuje. Držet úroky u nuly a nedělat nic mohla, dokud tvrdila, že inflace je přechodná a my ji překonáme. Nechci to kritizovat, jsem si vědom toho, že inflaci prodlužuje agrese Ruska vůči Ukrajině. Ale současně vidíme, že argument o přechodnosti inflace je mrtvý, situace je zřetelně jiná. Není tedy možné nic nedělat. Je třeba ochladit poptávku přes cenu peněz. Cena peněz musí jít nahoru.

Otázkou je, o kolik má centrální banka úroky zvyšovat?
Teoreticky je to jednoduché. Je třeba odhadnout, co je ta trvalá inflace z přehřátí poptávky a úrokovou sazbu držet nad ní. Samozřejmě si uvědomuji, že udělat to je těžký statistický úkol. U nás by měla být o jeden či dva procentní body vyšší. Když se podíváme na naše sazby, svojí současnou sazbou centrální banka říká, že tato jádrová inflace je někde okolo tří či tří a půl procenta. Říká to ovšem v okamžiku, kdy je to 12,8 procenta. A dlouhodobě je dvojciferná. Je to problém. Centrální banka to bude muset komunikovat a vysvětlovat.

Zdá se, že si tento rozpor tak jasně neuvědomuje. Všichni si mysleli, že to pomine. Ale je evidentní, že se ekonomika pohybuje nad svým potenciálem a je přehřátá. Je třeba si říci, jak vysoký je dlouhodobý přírůstek cen, který je třeba stlačit. Něco podobného zažil šéf americké centrální banky Paul Volcker v sedmdesátých letech. Dramaticky se v ekonomice zhorší nabídka, všichni si řeknou, je to přechodný jev a vydržíme to. V této situaci si navíc všechny ekonomiky hrály s cenovou regulací a minimálně vyzývaly firmy, aby nezvyšovaly mzdy. Jenže to nefunguje. Když je přehřátý trh, firmy nemají nedostatek poptávky, potřebují vyrábět, tak zvyšují mzdy.

Statistický úřad sleduje tak zvané bariéry nefinančních podniků. Ptá se firem, co je bariérou jejich dalšího rozvoje. Je tam několik možností, například nedostatek financí, surovin, zaměstnanců či nedostatek poptávky. Za posledních několik let je tam nejnižší procento podniků, které odpovídají, že mají problém s poptávkou. Navíc toto procento klesá. Znamená to, že naše inflace je poptávkový jev.

Nejsou tu i jiné bariéry? Nelze zvýšit potenciál růstu ekonomiky třeba deregulací? Nepřivede nás to k recesi?
Zní to dobře, ale potenciál nezvýšíte, když bariérou není nedostatek poptávky. Je tu spousta ekonomických studií, že firmy mění způsob svého chování, teprve když se ocitnou v problémech. Představa, že všem je dobře a budeme víc pracovat a pak nám bude ještě lépe, je naivní. Věci se mění pod tlakem a firmy nemění své chování na vrcholu poptávky.

Já z pozadí takovýchto otázek cítím: Jak to udělat, aby nikdo nebyl poškozený, všem bylo pomoženo a inflace klesla? A odpověď je prostá: To udělat nejde.

Jen jestli tu otázku čtete správně. Podle nás jsou v tom trochu jiné otázky a jsou minimálně dvě. Tou první je, jak se vyhnout recesi, protože vysoká inflace a recese je nepříjemná kombinace.
Obávat se recese má cenu až tehdy, kdy je nezaměstnanost alespoň průměrná. My jsme unikátní ekonomika s více než dvěma volnými místy na jednoho uchazeče o práci. Není to doba, kdy máme mít starosti s recesí. Mimo jiné to naznačuje, že kdo hledá dodatečný zdroj příjmů, asi ho najde.

S tím souvisí ta druhá otázka, a to není o tom, zachraňovat všechny, ale jsou tady skupiny, které potřebují pomoc, a vláda by měla rozhodnout, komu pomůže a komu ne.
Tato země přežila komunismus. Všichni jsme byli mnohem chudší. Přežila i počátek devadesátých let, kdy byla inflace dramatická, spousta celých oborů a na ně navázaných celých regionů krachovalo, a přesto jsme to zvládli s mnohem nižšími disponibilními příjmy, než mají dnes ti nejchudší.

Mně se to neříká dobře, protože každý namítne „Tobě se to říká, ty máš prachů dost“, a ta námitka je samozřejmě relevantní. Ale když přichází těžké časy, je prostě nutné vynaložit maximální úsilí a starat se o sebe, svoji rodinu. Třeba si jít pro dodatečný příjem. Máme největší nabídku práce, jaká muže být. Hodně lidí si může najít lepší místo nebo pracovat víc. Ano, vím, že jsou tu matky samoživitelky a tak dál, ale po osmi letech vlády levého středu tu fakt nemáme víc chudých než předtím.

Jsou tady ale lidé, kterým zdražování sebere celý disponibilní příjem. Co si mají počít ti, které tvrdě zasáhly vyšší ceny energií?
Od loňského podzimu tady máme na ceny energií příspěvek. A co celou tu doby slyším v parlamentu? „Je to moc složité, čtrnáctistránkový formulář vyplňovat neustále dokola.“ O. k., ale jestliže je pro mne příliš náročné vyplnit jednou za dva měsíce nějaký dlouhý formulář, tak asi na tom nejsem tak špatně.

Pokud si tedy o tento příspěvek nepožádal skoro nikdo „nový“, asi jsme nepřekročili práh bolesti, který někoho donutí vyplnit jednou za dvě měsíce formulář. Tak o čem se to tady bavíme?

Já vím, že to zní drsně, ale pokud tady ty peníze jsou připravené, a lidem je jenom zatěžko si o ně požádat, asi jim není tak těžko, jak nám někdo líčí.

Pokud jde o podniky, energie budou nějakou dobu drahé. Podniky na to budou muset reagovat, budou se dráž financovat, některé projdou konkurzem. To zahýbe s trhem práce. Stejně jako se ochladí trh s byty, které brzy přestanou nacházet kupce tak rychle za tak moc peněz. Co jiného chcete dělat?

Na to vám šéf odborů Josef Středula řekne: firma, které se zdraží plyn a benzin a pšenice, zdraží své výstupy, třeba rohlíky. Stejně tak stát vybere na daních o desítky, možná o stovky miliard více. Jediný, kdo to všechno odskáče, je zaměstnanec.
Ten si má říct o více peněz. Problém je, že toto cyklení musí skončit, protože vede k dvouciferné inflaci. Proto myslím, že politici musí nabízet program, který vrátí inflaci hluboko pod pět procent, zpátky k dvěma procentům. Ano, některé firmy to nezvládnou a bude tady jen jedno a půl volného místa na jednoho nezaměstnaného. Ale to je pořád velmi dobrá situace: standard západní Evropy byl jeden člověk bez práce na méně než jedno volné místo.