19.3.2024 | Svátek má Josef


DANĚ: Proč nemáme děti?

13.8.2022

Prvního ledna 1993 (spolu se vznikem samostatné České republiky) došlo k tiché daňové revoluci. Reforma byla nevyhnutelná, bylo nutné nahradit složitý a nepřehledný systém daně ze mzdy a navazující redistribuční odvody komunistického plánovitého hospodářství.

Přechod od daně ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob ve svých důsledcích drasticky postihl především rodiny vychovávající děti. Jak se to stalo?

Tehdejší daň ze mzdy byla výrazně progresivní, měla dvanáct daňových pásem, ale progrese se zastavovala u výdělku 2400 korun hrubého a vyšší příjem byl daněn rovnou sazbou dvacet procent. Průměrná mzda přitom v roce 1988 činila zhruba 3100 korun. To, co je dnes řešeno odečitatelnými slevami na dani, stanovovanými vždy pevnou částkou (na poplatníka, manželku, děti), bylo před rokem 1993 zohledněno již v samotné sazbě daně. Poplatníci, vyživující jiné osoby, byly sazbou daně zvýhodněni. Poplatníkům, kteří nevyživovali žádnou osobu, se daň zvyšovala o 40%, o 20% poplatníkům, kteří vyživovali jednu osobu. Naopak těm, kteří vyživovali více než 3 osoby, se daň snížila o 30%, nejvíce však o 1 200 Kčs. Za vyživovanou osobu byli považováni manželé (druzi), manželky (družky) a nezletilé děti. Současně byly rodinám s dětmi plošně vypláceny přídavky na děti. Z těch se po roce 1993 postupně stala testovaná sociální dávka pro rodiny s nízkými příjmy, na kterou rodiče s průměrným příjmem nedosáhnou. Zároveň byla systémově řešena celá řada služeb pro rodiny, v čemž byl normalizační socialismus docela vynalézavý – a mnohé z těchto „výdobytků“ byly po Listopadu 89 rušeny jako socialistické...

Probouzející se svobodný trh nepochybně vyžadoval novou daňovou legislativu, bylo jen logické, že nový daňový model chtěl měřit spravedlivě a mířil primárně na jednotlivce. Avšak to, co se mohlo jevit jako spravedlivé narovnání daňových sazeb, jako odbourání masivního přerozdělování, se postupem času ukázalo jako ne zcela moudrý zásah do ekonomiky rodin, neboť valná část finančního břemene péče o budoucí generaci byla ponechána na bedrech rodičů, a to bez náležité kompenzace.

Jaká je současná finanční situace pracujících rodičů s dětmi? Podle šetření ČSÚ dosahují roční výdaje na životní potřeby dítěte v rodině přibližně 80 tisíc korun ročně, sleva na dani činí pouze 10 680 Kč na jedno dítě, což znamená, že stát dnes zohledňuje plátcům daní pouhých asi 13% nákladů (!) na výchovu dítěte v rodině. Z investice do dětí (na rozdíl od podnikatelských investic) rodiče navíc platí daně, zdravotní i sociální pojištění...

Tak jsme se dostali až sem, kdy mnozí kritikové naznačují, že dnešní daňový a sociální systém nízkopříjmové domácnosti demotivuje od práce a vysokopříjmové nemotivuje mít děti.

V budovatelských 90. letech, v době rostoucí ekonomiky i rostoucích platů, možná zůstávala tato okolnost skryta. Nezamýšlené důsledky provedených reforem však postupně vycházejí najevo: propad porodnosti a kvůli ní kolabující důchodový systém už nelze nevidět! A mnozí si uvědomují i souvislosti: Negativní dopady daňových a sociálních reforem počátku 90. let na rodinu patří na přední místo mezi faktory, které negativně ovlivňují reprodukční chování, na což upozorňovala (kromě řady ekonomů) např. i vládní Zpráva o rodině (2004).

Nenastal už konečně čas, abychom si tento průšvih připustili a začali hledat cesty, jak špatně nastavený systém předělat?