„Zatímco vy jste si byli v těch svých koncentrácích, tak my tady trpěli.“

Za první i druhé světové války vojáci krváceli na frontách. Ale i v zázemí byl život těžký. Za těch válek i nějakou dobu po nich byl u nás zaveden lístkový systém. Tedy systém přídělový, kdy jste si mohli koupit jen omezené množství zboží. Hlavně potraviny, ale i oblečení a boty. Mohli jste si je koupit v krámech - pokud bylo to zboží vůbec k dispozici. Anebo na černém trhu za neuvěřitelnou cenu. Za druhé světové války, kdy jsme byli okupováni nacistickým Německem, k tomu přistupovaly i další neblahé skutečnosti.

Hned po té druhé válce vyprávěl jeden spořádaný občan bývalého protektorátu mému tátovi: „To bylo hrozný. Nic nebylo, ani kafe. Cigaret málo. A navíc ty stanný práva. A bombardování. Jak my trpěli. No, to si ani nedovedete představit. Vy jste si byli v těch svých koncentrácích.“

Čeští uprchlíci 1938

Vykládal zbědovaný člověk mému blahobytnému tátovi, který prošel Terezínem a Aušvicem. Který přežil pochod smrti a tři dny v otevřených železničních uhlácích za lednových mrazů roku 1945. A taky Mauthausenem a Gusen. A patřil tak mezi těch statistických 5 procent přeživších všech lahůdek, co náckové svým svěřencům v lágrech nachystali. „Vážil jsem 42 kilo - a to jsem už tři týdny jedl,“ zmínil se jedinkrát můj statný táta. Dva tátovi bráchové a dalších 25 strýčků a tetinek, bratranců a sestřenek tohle štěstí nemělo. A nemohlo tak docenit tu bídu, kterou uvrhla na zázemí válka.

Ale jo, najdou se takoví chucpe tvorové, kteří řeknou: „Češi si mohli za okupaci sami, protože stvořili vymyšlený stát.“ (Který trvá už přes tisíc let.) „Židi si za to všechno mohou sami, protože byli bohatí a rozlezli se na všechna důležitá místa. Jsou nějak moc chytrý!“ (Zatímco většina Židů byla chudá, pracovali jako řemeslníci nebo dělníci a, ano, našli se mezi nimi i velice hloupí lidé.) Totéž podobní tvorové dnes tvrdí o Ukrajincích.

Ale jo, najdou se takoví tvorové, kteří lidem, jež uprchli z válkou zmítané země dokážou vytknout: „Berete nám práci.“ (O kterou tady nikdo nestojí.) „Berete nám bydlení.“ (Jeden pokoj pro pětičlennou rodinu.)

To mi zase připomíná dobu po Mnichově, kdy bylo z českého pohraničí do vnitrozemí vyhnáno nejméně 150 tisíc lidí. Tátova liberecká rodina skončila na nějakou dobu u příbuzných v Praze. Děda a bába a jejich čtyři děti v jednom pokoji, zatímco domácí, rodiče se dvěma dívkami, měli k dispozici druhý pokoj bytu 1+1. (A to měli naši ještě dobré, že měli v Praze příbuzné, protože jinde bydleli uprchlíci třeba léta někde v obecní pastoušce a spali na slámě.) Tehdy táta slyšel od Pražáků: „Kvůli vám, že jste se vy nedokázali dohodnout s vašimi Němci, jsme my přišli o pohraničí.“ Lufťáci, kteří znali Krkonoše a Jizerky jen ze svých dovolených a lyžařských zájezdů, vyčítali lidem, kteří přišli o své domovy!

I dnes u nás ozývají hlasy: „Kvůli vám, že jste se nedokázali dohodnout s Rusy, my teď trpíme!“ Nepřipadá vám to poněkud nepatřičné?

A tak na tu dávnou válečnou historii myslete, ubozí Češi, až na nás vtrhne bída. „Až bude benzín stát šedesát a elektrika půjde čtyři hodiny denně a topit budeme na šestnáct, jak budou lidi vnímat zbrojní rozpočet ve výši 2 % HDP?“ jak se tady ptal Aston ve čtvrtečním úvodníku. (Mimochodem - Izrael dává aktuálně na zbrojení 7 %, nedávno to bylo 9 % a v začátcích své existence dokonce celá třetina HDP. Avšak jen proto dokáže vzdorovat stonásobné převaze! Ale byty v Tel Avivu jsou zoufale drahé...)

Žijeme v zázemí hrozné války na Ukrajině. Až budete kupovat máslo za sto, tak se podívejte na ty paneláky, ve kterých bydlíte vy nebo vaši blízcí, a zkuste si představit ty díry, které v nich na Ukrajině zanechaly ruské rakety. Pokud bydlíte na vsi, anebo pokud tam jezdíte do svých chalup, zkuste si představit, jak se na jejích cestách válí mrtvá těla umučených a znásilněných sousedů. Zkuste si představit, jak jste sami svázáni na rukách a nohou a výstřely, kterými jsou odpravováni vaši blízcí, se blíží. Zkuste si představit... Ne, vy si to můžete prohlédnout v televizi nebo na sociálních sítích, ale zkuste si představit, že se to týká vás!

A pak zkuste těm lidem říci: „Ani si nedovedete představit, jak teď trpíme!“

Nikoli, netrpíme. Ještě ne. Ještě na naše školy a nemocnice, divadla a civilní kryty nedopadají ruské rakety. A to díky těm statečným vojákům Ukrajiny, tátům od rodin, které u nás hledají úkryt. Když už nebojujeme přímo, mohli bychom aspoň neremcat proti očekávanému zchudnutí. Vždyť nám to přece ekonomové ještě před dvěma lety říkali: „Žijeme v ze všech dějin nejlepší době.“ Nu a po době „nejlepší“ už přicházejí jen léta nanejvýš „dobrá“, ne?

Pomáhejme i nadále ze všech sil těm lidem na Ukrajině i u nás, kteří si teď, zatímco my trpíme, tak báječně žijí!

Psáno a vzpomínáno v Praze na Lužinách v pátek 8. dubna 2022

Mohly by to být Lužiny...