Volby v Maďarsku signalizují světu, že Maďaři nepochopili, o co jde a podporou Orbánova postoje nás se to netýká poskytli o sobě Evropě a celému světu nechutný obraz. Orbán je dost inteligentní na to, aby pochopil, že dosáhl až moc velkého vítězství a alibisticky se obrací na Putina s výzvou klidu zbraní. 

Připomínám to proto, že postoj naší sněmovny k situaci na Ukrajině je jednoznačný – a ta jednoznačnost není samozřejmá. Na mimořádné schůzi odsoudila všemi hlasypřítomných poslanců ruskou agresi už v osudný den 24. února a v úterý opět hlasy všech 153 přítomných poslanců označila masakr v Buči na válečný zločin, Česko by se mělo podle usnesení připojit do příprav ustavení mezinárodního tribunálu a dále pak vyzývá k aktivitám vedoucím k surovinové nezávislosti Česka a Unie na Rusku. Rezoluce tedy schválili i všichni přítomní poslanci ANO a také SPD. Zvláště pak postoj SPD je třeba ocenit, protože Okamurův slogan

Czechia first

nemá co do podbízivosti do Orbánovy rétoriky daleko. Nemusíme si ovšem dělat iluzi, že Okamura se takzvaně obrátil. Veřejné mínění v Česku – na rozdíl od mínění Maďarů, se jednoznačně staví proti agresi a Okamura rozhodně není lídr, odhodlaný kráčet proti větru. Konstatujme jen, že se nepřidal k putinovské páté koloně a to je dobře, je dlužno to ocenit.

Což neznamená, že v Česku neexistuje.

Demonstrativní ban nejprofláknutějším amplionům kremelské propagandy ji nejen neoslabil, ale spíš posílil. Tím hůř, že jako užiteční idioti se v tomto případě projevují i jednotlivci a skupiny, kterým autenticky o zachování svobody slova jde – humbukem kolem této prkotiny dodali trollům stereoidy do svalů. Ozývají se i politici. Václav Klaus šíří moudra a tančí mezi vejci, zato Jiří Paroubek naplno herolduje, že za všechno může Západ, že jde o americko-ruskou válku a odtud potom od teze nic nám do toho není nevede ani ten pověstný krůček: ve svém principu v obou tezích jde o totéž.

Ale pozor, zde nejde jen o interpretaci války na Ukrajině. Svět se mění, Putin zatáhl do Evropy surovou sílu a každá společnost se bude muset definovat, jakou roli má zaujímat. Bude to doslova drsné období sociálního pnutí a to vždycky otevírá prostor pro politické dobrodruhy. I ten Paroubek se dočká, doufejme jen, že je z minulosti natolik zprofanovaný, že najde málo stoupenců. Objeví se nové tváře a uslyšíme čerstvé hlasy, znovu se objeví teze o mostech a politice do mnoha azimutů a o neutralitě a o nepřípustnosti válečnického harašení. Až bude benzín stát šedesát a elektrika půjde čtyři hodiny denně a topit budeme na šestnáct, jak budou lidi vnímat zbrojní rozpočet ve výši 2 % HDP? Toto se může stát.

Važme si toho, že česká veřejnost pevný postoj podporuje. Pořád je zde vize pásu členských států vojenské hranice chránící západní Západ před ruským barbarismem, vize pásu odhodlaných zemí od Baltu po Černé moře. Zatím to nevypadá, že by Maďarsko v něm chtělo být, Putin si ho podplácí plynem a benzínem. Náš postoj pevný je, a co důležitější – je to postoj nejen politiků, ale veřejnosti. Že bude vystaven zkouškám, o to netřeba pochybovat.