Je to dvanáct let, co jsem nějakou dobu hostoval v jedné z budov areálu Nemocnice Na Bulovce. Jako pacient. Byl podzim, topná sezona již počala. Počalo i neúprosné vytápění v pokoji, kde jsem byl uložen. Ve dne sálalo nízké podzimní slunce zvenčí, vevnitř sálaly radiátory. Slunci jsem se snažil uniknout spuštěním žaluzií, rozběsněnému radiátoru uniknout nešlo. Pracoval stejně dychtivě jako v roce 1915, kdy byl patrně zprovozněn. Jenom kolečkem jeho ventilu někdo naposledy točil nejspíše v topné sezoně 1947/48. Takže ventil zatuhl a v 21. století jím už nešlo otočit.

Podobně i okna byla otevřena nejspíše ještě před vynálezem HIV. Otevřít nešla, naštěstí se mi podařilo odšroubovat několik totalitních šroubů svým báječným švýcarským nožíkem (jeho šroubovákem, nikoli ostřím, arciže). A tak jsem přežil. Já ano, avšak ekonomika nemocnice musela úpět pod astronomickými částkami za topení. Pozoroval jsem pak z oken záchoda, že krom drtivého zatápění pacientům trpí tepelný systém i masivními úniky páry z kohoutu na tepelném potrubí za barákem.

Jsa profesí energetik, plakal jsem nad takovým plýtváním. Jenže – zřejmě nebyly patřičné miliony v kolonce na investice. Ty miliony by se hravě vrátily na úsporách během několika let. Jakožto samorostlý mudrlant jsem pak plakal nad snížením kvality života ubohých pacientů a jejich mořením, možná někdy až umořením vedrem. Umoření těch pacientů, kteří nemohou vstát anebo nemají švýcarský nožík se šroubovákem.

Jinak k samotnému léčení nemám výtky. Jen mi trochu vadilo, že na záchodech nebyl toaletní hajzlpapír, ani mýdlo, ani ručníky. Inu – muselo se šetřit! (Více viz článek Pacoš si nestěžuje, který vyšel v Hospodářských novinách a poté na Neviditelném psu v listopadu 2003.)

Je to asi dva měsíce, co jsem byl ve stejném areálu, jenom v jiném baráku, velice profesionálně vyšetřen. A zjistil jsem, že stejným tepelným problémem trpí i lékaři a zdravotnický personál. Zdravotníci však mají proti pacošům tu výhodu, že si mohou otevřít jak okno, tak dveře na chodbu. Avšak vyšetřovanec se ocitl na Záhořově loži přímo pod pootevřeným oknem. Zatímco přese mě přetékal studený vzduch od okna na chodbu, do boku mi sálal žár neregulovatelného radiátoru. Což je pro člověka, který je skutečně alergický na průvan, velice nepříjemné.

Naštěstí jsem proslulý svým pevným zdravím (když nepočítám stařecké chronicity a hypochondrii), takže jsem nedostal ani rýmu ani zánět různých cest dýchacích, vyhnula se mi angina i bolest krku. Krom osobního zbytečného nepohodlí (které deformovalo výsledky měření) mě však hněvá to, že za dvanáct let se s těmi radiátory, jejichž výměna by se už dávno zaplatila, nic nestalo!

Krom toho, že jsme to zbytečné a zdraví škodlivé plýtvání zaplatili ze svého zdravotního pojištění. A ze svých daní: Právě se projednává další díl seriálu zvaného „Oddlužení nemocnic“, na což půjde ze státního rozpočtu 10 miliard Kč:

4 miliardy dá vláda na to, že zrušila regulační poplatky.
3 miliardy půjdou na zvýšení platů.
2 miliardy získají odborná centra.
1 miliarda je vyčleněna na „rozvoj“.

Na rekonstrukci zastaralých topných systémů zbývá, to máme, to máme... nula korun. Nebo že by se různé nutné rekonstrukce bortících se staletých budov skrývaly v kolonce „rozvoj“?

Myslel jsem si původně, že zásadní problém dlí snad v tom, že dlouhá léta řídí zdravotnictví vždy nějaký lékař. Přičemž se mi zdá, že polovina současných doktorů šla na školu proto – že na ní neměli matematiku! Ale ono to nebude jen v ministrech. A v lékařích. Protože mnoho nemocnic řídili nelékaři – a situace nebyla o nic lepší. Takže v matematice to nevězí.

Spíš v nezájmu o něco jiného než… vlastní zájmy.

Psáno v Praze na Lužinách dne 23. března 2015