"Svobodné volby!" křičel průvod, který se v sobotu 28. října 1989 bral od Můstku Národní třídou k Vltavě. Už bylo k páté hodině odpolední, na Václaváku skončila vyčišťovací operace (jejíž závěr jsem popsal před týdnem), ale lidé se stále shlukovali do hroznů, které se dávaly do pohybu. Na různých místech vznikaly spontánní shromáždění: Jungmannovo a Staroměstské náměstí, u Národního divadla, náměstí Krasnoarmějců, Republiky a jinde, upřesnilo později Rudé právo.

Předcházejíci týdny probíhaly v bratrské NDR také demonstrace. Pravidelně se na nich scházely statisíce demonstrantů. Zprávy o tom pronikly i do oficiálních médií. Něco takového nebylo možno zamlčet. Východní Němci už odmítali emigrovat po tisícovkách do Spolkové republiky. Chtěli, aby se naopak normální režim přistěhoval k nim.

Šel jsem s davem ztemnělou Národní třídou a měl pocit, že "Už je to tady!". Z osvětlených oken nám mávali lidé, atmosféra byla euforická jako tehdy v tom "vosumašedesátým". Z Národní jsme zabočili na Smetanovo nábřeží, prošli Křižovnickou a pak kdosi v čele průvodu nečekaně stočil pochod Platnéřskou na náměstí primátora Vacka, před Národní výbor Hlavního města Prahy. Dav se rozlil po dnešním Mariánském náměstí, a já si uvědomil, že nás vlastně není tolik, jak se zdálo v průvodu. Takových nějakých třista lidí. Na schody před radnici vylezli jacísi předáci a jali se promlouvat a vyžadovat dialog s úřadem. Kdosi četl Několik vět. Dokonce se tam objevil jakýsi městský činitel, který nám sdělil, že soudruh primátor opravdu v sobotu podvečer není přítomen, ale že mu naše připomínky sdělí hnedlinky v pondělí. Zatímco takto promlouval, dlouze a o ničem, jiná svině žhavila telefony. Esenbáci museli nejspíš nasadit všechny zálohy, přes Městskou knihovnu bylo slyšet skandování davu v Kaprovce.

Načež zástupce magistrátu zmizel, zato se objevili policajti. Přijeli auty Platnéřskou, vyběhli ke zdi Klementina, kde se srovnali do řady, věrné psy u nohou. Na vodítku, ale bez košíků. Ztichli jsme a očekávali známou megafonovou výzvu: "Občané, vaše shromáždění je nepovolené, rozejděte se, nebo proti vám bude použito zákonných prostředků!" Ale kdeže. Ozval se jakýsi hovadný výkřik charakteru "Obušky vztyč" a řada vlčáků i jejich psů se rovnou rozběhla na nás. Vytvořila píst, kterým začala lidi z náměstí vytlačovat. Stoupl jsem si mezi auta, která parkovala před radnicí. Můj předpoklad se ukázal správný: Prořídlé posily dokázaly vygenerovat jenom jednu řadu, která si nemohla dovolit žádné zdržení. Psovodi oběhli automobily a spěchali dál za prchajícím davem. Možná jen nechtěli poškodit auta, kdo ví, kdo tam tehdy parkoval...

A tak jsem se opět ocitl mimo čeřen. Po chvíli z něj odváděl policejní ozbrojenec zmítající se obtloustlou postavu pána středního věku, žádného hipíka, který křičel, že je nezákonně perlustrován. Maně jsem se hnul směrem k policajtovi, se mnou ještě několik lidí. K odvaděči přiběhl další obrněný spomocník, tak jsme se zastavili.

Vydal jsem se za demonstrančním davem, který policejní lajna zatlačila dále do jakési vedlejší ulice. Do bloku jsem zapisoval vyvolávaná hesla, to je takový můj zvyk. Už padl soumrak. Při neustálém přebíhání jsem ztratil orientaci, chtěl jsem se podívat na uliční ceduli a vylezl ze shluku přihlížejících do ústí oné uličky, abych zjistil, kde vlastně jsem. Maislova, vida. Nedal jsem si majzla.

Nějaký nenápadný civil došel k zadržovací bariéře a dotkl se zezadu ramena jednoho příslušníka. Po vteřince se z bariéry odloupli dva bijci. Pomalým krokem prošel jeden z nich vpravo ode mne a postavil se mi za záda. Druhý přišel čelně a zastavil se mírně vpravo přede mnou. Bílá přilba, plastikový štít, dlouhý bílý obušek. A "Vaše doklady, prosím!" To jsem tedy nečekal, takovou nebývalou slušnost. Podal jsem mu občanku. Převzal ji a podal policajtovi s kšiltovkou, který se mi mezitím postavil k levici. Přitom ze mne nespustil oči.

Zelený okšiltovaný esenbák listoval červenou knížkou, kontroloval v ní tajné estébácké značky: jestli jsem už nebyl trestán, jestli nejsem registrován v nějakém seznamu, či jestli nejsem náhodou kolega. Načež zavedl dialog:

"Bydlíte ve Stodůlkách, copak děláte tady?"

Odpověděl jsem vychytrale: "Jsem tu na procházce." Byla sobota večer, snad mi to projde.

"A co jste si to psal, ukažte mi ten blok!" Možná si mysleli, že jsem novinář, dost těchto hyen, kterým socialistický stát propůjčil vzdělání, už zradilo, no zradilo, Miška Gorbačov tomu říkal Glasnosť...

Listoval blokem, naštěstí novým (bez předcházejících protistátních aforismů pro Zpravodaj HOS, uf), ale už jsem se stejně viděl v tom nedalekém autobuse, do kterého příslušníci lifrovali jiné procházkáře. Za pravým uchem jsem cítil přítomnost zadního hlídače a jeho obušku, přede mnou nehybně vyčkával další... Čekal jsem, kdy už taky nějakou slíznu.

Esenbák četl nahlas: "Svobodné volby, Dialog, Ne násilí... To je všechno?"

"Zapisoval jsem si, co se tady volalo," odvětil jsem s malou dušičkou.

"Na památku?" vtipkoval příslušník.

"Jo. Dáme si to na nástěnku naší Brigády socialistické práce, už tam visí novinové výstřižky z Berlína a Drážďan," odpověděl jsem také vtipem. Po podepsání Několika vět jsem si pro sichr prosondoval, že pokud mne vyhodí z práce, tak že Dopravní podniky zoufale shánějí řidiče tramvají a berou kdekoho, může být i inženýr, a třeba by jim v době perestrojky nevadil ani nějaký ten škraloup...

Esenbák se na mne po nekonečnou vteřinku zkoumavě díval, pak sklapl můj blok, vrátil mi ho a pravil: "Pokračujte!" Obrněnci se zvolna vrátili do policejní linie. Už byla ta demogratizace. Zadržení lidé v autobuse si to nemysleli.

Tak jsem přišel na noční směnu jen s mírným zpožděním.

PS: Dnes komunisté tvrdí, že nebýt 17. listopadu 1989, rozvíjeli by dialog s opozicí a všichni bychom mohli budovat společně ten pravej socialismus, který nikdy nebyl vlastně vybudován. Jejich dnešním voličům připomenu jednu drobnost:

Od 1. října 1989 byly dány do oběhu nové bankovky v hodnotě sto korun. Na jejich lícové straně se skvěl portrét soudruha Gottwalda, masového komunistického vraha. Jaké bankovky plánují komunisté vydávat zítra?

Ještě k tomu nekorektnímu pojmu "vrah Gottwald": Pokud si myslíte, že přeháním, že Kléma jen nedal milost lidem, kteří byli odsouzeni k smrti, pak vám musím připomenout, že v nejvyšších kruzích vládnoucí partaje, na zasedáních politbyra - jichž se účastnil i Klement Gottwald - bylo předem schvalováno obvinění, důkazy, postup soudců, řeč prokurátora - i obhájci! A obžalovaní!! A jejich trest!!! Není to tedy dnes ještě úplně jako tehdy, neboť stále existují obhájci, jako je Standa Devátý...

Psáno v Praze dne 24.10.1999, poprvé vyšlo na Neviditelném psu © dne 4.11.1999

Jeden čtenář vznesl před deseti lety k mému předcházejícímu článku (Máme holé ruce!) nevěřící dotaz: "ono se dalo v roce 1989 v praze telefonovat z telefonni budky do mnichova?"

Ano, prosím. Přímo se dalo telefonovat z budek na Václavském náměstí do všech míst, kam bylo zavedeno automatické spojení, do Evropy určitě. Ale silně to polykalo korunky - mnohem více než dnes.
A museli jste si dávat pozor, protože v té době už byla technika na takové úrovni, že se daly nahrávat desetitisíce telefonních hovorů najednou. Telefonáty do zahraničí byly monitorovány všechny!
V telekomunikační budově na Žižkově byly v té době místnosti, kterým se říkalo "Velké Ucho". Stejně jako dnes. Tehdy je hlídali vnitráci. V roce 2004 je hlídali lidé dosazení vnitrem. Dnes je operátor povinen přesměrovat odposlouchávané hovory přímo na policejní záznamníky...

*********************************************************************************

Jak to šlo:
Píseň (28. 10. 1988)
Milicionáři a disidenti (10. 12. 1988)
Palachiáda (15.-17.1.1989)
Palach to dokázal (18.-21.1.1989)
Pamatujete? (květen 1989)
Dvacet let poté (začátek června 1989)
Únava ze lží (červen 1989 - Několik vět)
Divný srpen (21.8.1989)
Jak utíkali Němci do Němec (srpen – 5. říjen 1989)
Máme holé ruce! (28. říjen 1989, 16:00-17:00)