Tak se ptaly děti, které se musely skrývat za války. Odpověď zněla: Aby vás nezabili.

A nezabili je. Za druhé světové, kdy i některé děti byly dle zvrhlých německých zákonů určeny ke "zvláštnímu zacházení" (zavraždění) spolu se svými rodiči. Ale díky hodným, statečným, slušným a lidským lidem přežily. Přežily a teď vypovídají v graficky nádherně vypravené, čtenářsky hutné a emotivně silné knížce Ptaly se: Proč? /They asked: Why?

Čtyřiadvacet příběhů, každý z nich se vejde na jednu nebo dvě strany, a ještě jednou si je můžete přečíst anglicky. Text je doplněn fotografiemi z rodinných alb i zobrazením skutečných relikvií. Jako je třeba záložka do knížky vyšitá pro dcerunku v Terezíně 1945 nebo obálka pohádkové knížky, která pomáhala v úkrytu přežít. A ty obrázky vystupují ze stran knihy jako živé předměty a někdy vypovídají dvacetkrát víc než doprovázející text

Ty děti nebojovaly se zbraní v ruce, netrpěly v nacistických lágrech, ale to neznamená, že trpěly o to méně nebo že bojovaly méně usilovně o své přežití. I když ten boj znamenal třeba mlčet po celý den nebo být skrčený někde v miniaturním prostoru. Ještě před tím si musely zažít degradaci celého svého života: Vyloučení ze škol, i těch základních, odloučení od kamarádů. Zákazy návštěv koupališť, divadel a kin. Odebrání lyží, sáněk a kol. Děti označené jako židovské nesměly mít ani domácí mazlíčky. Nikdo se s nimi nemazlil, jen jejich rodiče a sourozenci.

A najednou byly třeba bez nich! Některé měly to štěstí, že se mohly skrývat společně se svými rodiči. To ale zase bylo riskantní, protože dospělí se hůře schovávají. O dítěti se dá běžné návštěvě tvrdit, že jde o neteř, synovce, někdy se tak přiznávali počestní muži ke svému "nemanželskému" potomku. Ale kompletní rodiny často nacházely jen dočasná útočiště.

Ukrývané děti byly v bezpečí, ale jen relativním, protože mohly být kdykoli odhaleny. A tak byly místem úkrytu často komůrky bez oken, jeskyně vykutaná v seně v podkroví chalupy nebo ve stodole, opuštěná stáj, krecht na brambory, spižírna, sklep, díra v zemi anebo včelín. Často trpěly zimou, hladem, vždy osamělostí. Kdyby byly odhaleny, pak by to s nimi odnesli i jejich zachránci. Sedláci, železničáři, lékaři, učitelé, dělníci. I němečtí antifašisté a katoličtí duchovní. Spravedliví lidé.

Ven se mohly jít provětrat nanejvýš v noci. Někdo měl štěstí, že mohl se svým ochráncem jet na kole do vedlejší vesnice. Jiný slyšel neustálé přílazy: "Nikdo tě nesmí vidět, nesmíš ven ani na zahradu nebo tě zabijou a nás taky a to si přece nevemeš na svědomí."

Samotné dítě se tedy mohlo zachránit snáze, i když ne snadno. Ale vím o paní, která dodnes nemůže zapomenout své mamince, že ji nevzala jako svou holčičku s sebou. S sebou do Terezína a pak do Aušvicu. A to, že ty děti žily tři, čtyři roky v osamění a stresu a po válce se často se svými příbuznými nesetkaly, přispělo k jejich celoživotním traumatům, s kterými různými způsoby zápasily a zápasí podnes. Aby se s problémy, které jsou jim společné (jak se desítky let po válce s údivem dověděly) mohly lépe poprat, založily si ve velmi pokročilé dospělosti, v roce 1991, tehdy ještě československou pobočku mezinárodní organizace Hidden Child /Ukrývané dítě.

O té knížce vím jen proto, že i moje milá žena Ivanka (křtěná Ivana Anna) byla jako kojenec ukrývaná a že v té organizaci působila. A je to tak krásná knížka (podle mě přímo nejkrásnější kniha roku 2008, kdy vyšla), že by bylo škoda, abyste o ní nevěděli. Teď, když končí Chanuka a začínají Vánoce.

Psáno v Praze dne 3. prosince 2013

Odkazy na místa, kde lze knížku koupit, najdete na Šamanově blogu.