Lidice 1928

(Onomu doubku je dnes deset let, stejně jako tomuto článku.)

První dům vpravo od cesty, když se šlo od Buštěhradu, patřil rodičům Marie Šupíkové, které v té době bylo asi deset let. "K nám přišli v noci něco po jedenácté hodině. To už byla obec obklíčena. Vojáci nás z toho domu vyhnali, zřídili si v něm komandanturu a odtud pak řídili celou tu akci." Němci v noci z 9. na 10. června 1942. Dnes je na tom místě jen kámen s nápisem "Lidice".

"Já jsem byla dítě vybrané na "převýchovu". Vrátila jsem se 7. srpna 1946. S maminkou jsem se setkala v nemocnici - od toho svýho návratu v květnu 1945 ležela v Krči, v Masarykových domovech. Maminka měla těžkou tuberkulózu a v prosinci 1946 zemřela." Maruška byla jedno z devíti dětí, které byly pro svůj vzhled uznány za vhodné k poněmčení. Její bratr takové štěstí neměl. V tělocvičně kladenského gymnázia rozdělili ženy a děti, které sem společně přivezli z Lidic. Ženy jely do Ravensbrücku, děti do Lodže. "Když se děti odvážely, tak znovu kontrolovali data narození a zjistili, že bratr tu svou hranici patnácti let překročil o dva měsíce, a tak ještě s jedním chlapcem byli odvezeni do Prahy a tam byli 16. června spolu s rodinou Horákovou, Stříbrných a dělníky noční směny popraveni." Na střelnici v Kobylisích. I s panem Pospíšilem, který pracoval jako horník a po úraze ležel v nemocnici. Němci byli pünktlich.

Celkem se uvádí 192 mrtvých mužů, 60 žen a 88 dětí lidických obětí německého běsnění po smrti Reinharda Heydricha.

Němci systematicky zlikvidovali celou obec. I školu, kostel, hřbitov. "Tady vlevo byl velký rybník a mlýn... I ten potok zrušili, zavezli, všechno zničili. V tom pětačtyřicátým roce tady všude byla pole, obilí rostlo dokonce i na tom společným hrobě. Aby nikdo nikdy nemohl poznat, že v těchto místech stála obec, že se tady rodili, umírali lidé a že tady probíhal normální život."

Po válce byla obec obnovena - kousek stranou. Z původního území se stal národní památník. Jezdí sem mnoho exkurzí a delegací, domácích i zahraničních. Minulou neděli sem zavítali i Němci. Ti, kteří společně s Čechy už před dvanácti lety vytvořili organizaci "Kruh přátel česko-německého porozumění", neboli "Freundes Kreis deutsch-tschechische Verständigung". Tito Němci nepřišli "vznášet požadavky". Nejdříve shlédli v památníku německy namluvený film o zničení Lidic, pak za výkladu paní Šupíkové obešli pietní areál. Většinou umějí česky - jsou to naši bývalí občané nebo jejich potomci. Před polednem slavnostně předali "pamětní stromek česko-německého přátelství", označený bronzovou cedulkou na pískovcové desce:

"Na podporu česko-německého usmíření v roce 60. výročí lidické tragédie," stojí tu česky i německy. Odehrála se při tom malá slavnost, při které lidický místostarosta Rostislav Vondruška mj. řekl:
"Osobně považuji za velmi povzbuzující a inspirující fakt, že skupina lidí, která není nikým a ničím nucena, aby se stýkala, najde v sobě sílu, čas a chuť k povzbuzení dalšího rozvoje česko-německého přátelství. To má své výzvy na pozadí toho, co se stalo v Lidicích. Nesmírně si toho vážím."

Ředitelka památníku Lidice paní Marie Tělupilová dodala:
"Budu ráda když se občas na ten stromek přijedete podívat. Slibuji vám, že se o něj budeme dobře starat." Načež zazněl úryvek povzbuzující Händelovy Vodní hudby - nejspíš jako symbolické zalití stromečku. Za Kruh promluvil jeho jednatel pan Váchal:

"Sešli jsme se na tomto místě, abychom uctili památku obětí zločinu, který zde byl spáchán na nevinných prostých lidech před šedesáti lety... Zde, v této obci zvané Lidice byl uplatněn kolektivní trest ve své nejhrůznější podobě. My jsme se však dnes nesešli proto, abychom se utvrzovali k nenávisti k národu, jehož příslušníci kdysi tento zločin spáchali..." Malá pamětní deska u mladého doubku "by měla svým dvojjazyčným nápisem připomínat, že německý národ již není hrozbou pro své sousedy a z nynějšího demokratického Německa již nikdy nevzejde válka. Náš Kruh pro to učiní vše, co je v jeho silách."

Pan Váchal vyjádřil i dík Ministerstvu zahraničních věcí za materiální podporu tomuto aktu. Zástupce ministerstva pan Artur Polzer se potěšeně usmíval - bohužel nikoli do kamer televizních štábů...

Opět zahrála důstojná hudba - Óda na radost z Beethovenovy 9. symfonie. Hlouček asi třiceti účastníků se poté přesunul do blízkého ekumenického střediska sociálních, kulturních a duchovních služeb Oáza, kde byla připravena česko-německá přednáška Dr. Kemnitze "Po stopách Karla IV. v Braniborsku". Braniborsko za Karla IV totiž patřilo - dle smlouvy "na věčné časy" - k českému království. Věčné časy tenkrát trvaly pouhých 41 let.

Účastníci setkání zde byli přivítáni ředitelem Oázy panem Vostárkem. Středisko bylo otevřeno v listopadu 1998. Tento dům vznikl na základě dobrovolných příspěvků a darů českých, ale zejména německých spolků. Je tu ubytováno deset lidických seniorů, k dispozici je i sálek určený k podobným setkáváním i malá ekumenická kaple. Mezi donátory Oázy patří zprostředkovaně i Kruh česko-německého porozumění, proto zde byli jeho členové srdečně přivítáni - mimo jiné i českými buchtami a koláči, které upekla paní Šárová v troubě koupené za německé peníze.

Letos je hodně suché jaro. Mladý německý dub v Lidicích bude zálivku opravdu potřebovat.

Zaznamenáno v Lidicích dne 7. dubna 2002, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 9. dubna 2002.

V r. 2007 při 65.výročí přibyla k doubku péčí Kruhu přátel česko-německého porozumění i mladá lipka.

(Obrázek akad. malíře Karla Šmída převzat ze stránek občanského sdružení Lidice.)

Kdo má tuhle neděli čas, může doubek i lipku zkontrolovat a podívat se také, jak se daří jinému stromu, památné lidické hrušni: