Český národ je tady už přes tisíc let (nelaskaví komentátoři mě jistěže opraví), ale o jeho "nacionalismu" se mluví až od 19. století. A to v souvislosti s tím, že se Češi odmítli poněmčit. Připomeňme revoluční rok 1848, kdy nacionalista Karel Havlíček, zvaný Borovský, posměšně odpověděl na srdečně podanou ruku frankfurtského Vorparlamentu, abychom se stali dalším kmenem německého národa:

"Šuselka nám píše/ až z německé říše,/ bysme přišli/ Němcům pomoct,/ že jim kručí v břiše."

Havlíček přitom vyslovil neevropskou myšlenku: "Německo je vaše, Čechy ale naše." V podstatě stejně, nikoli sice vulgárně, ale ve stejném smyslu odpověděl ve Frankfurtském listu i František Palacký, "otec národa". To už se dalo říci, že existuje český národ, vydupaný ze země národními obrozenci, herci, spisovateli a knihkupci. Ti všichni odvedli velkou práci, aby mohl Havlíček do Němec odpovědět - česky.

Národní obrození se pak přehouplo z pole kulturního na pole průmyslové. Z Čech se stala továrna mocnářství. A i zde hrál jistou roli český nacionalismus. Konkrétně nacionalismus mladoboleslavského knihkupce Václava Klementa. Ten si v roce 1897 hodlal pořídit nějaký bytelný cyklistický stroj, nejraději trojkolý, s plošinkou, kam by uložil knihy, s kterými objížděl mladoboleslavský region. Obrátil se proto s dopisem do Ústí nad Labem, na tamní bicyklovou továrnu. Dovolil si tak učinit česky, neb písmo šlo v rámci Království českého. V odpověď mu nepřišel katalog, ale rozhořčený dopis psaný německy. Ústecký majitel továrny, německý vlastenec, žádal opovážlivého Čecha, aby laskavě nezasílal své objednávky v jakémsi nesrozumitelném jazyku, ale aby použil civilizovanou němčinu. Václav Klement se místo toho spojil se se strojníkem Václavem Laurinem. Tato neveselá historka stála u vzniku továrny na kola, pak na motorová kola, a teď je v Mladé Boleslavi jistá česká automobilka. Nebo německá? Evropská.

Ale to už se schylovalo k Velké válce. Jedním z jejích důsledků se stal i vznik samostatného československého státu. A zase - nestalo se tak jenom samospádem a bitím v prsa, ale pilnou prací zahraničního i domácího odboje, zejména tedy díky armádě legionářů.

A měli jsme republiku a jali se ji budovat. Pak jsme o ni přišli, ale díky zahraničnímu i domácímu odboji a politikům se ji podařilo znovu vydupat ze země. Což v takovém nějakém roce 1941 nebylo vůbec jisté!

A přišel rok 1948, stát nám zůstal, ale nacionalismus se z něj jaksi vytratil. Nahradil ho internacionalismus, přesněji řečeno patolízalství k Sovětskému svazu. Pracovití a spořiví byli okradeni, a tak se vžilo moc nepracovat a alespoň trochu si ukrádat ze společného - vždyť kdo nekrade, okrádá rodinu.

A přišel rok 1968 a nacionalismus se vrátil. I chuť pracovat pro vlast. Stejně jako v roce 1989. Protože jsem tyhle dva poslední příklady už sám zažil, mohu říci konečně plnou pravdu:

Nebyl to český nacionalismus, to, co jsem popisoval výše, ale vlastenectví. Rozdíl je drobný, avšak patrný: Nacionalista pěstuje "ideologii, jednostranně zdůrazňující význam národa jako nadřazené společenské jednotky". Zejména nadřazené jiným národům. Kdežto nepoužívané slovo "vlastenec" by mohlo být mladší generaci přístupnější z angličtiny jako "patriot": Ten kdo miluje svou vlast - a také jí slouží, pracuje pro ni.

Máme rok 2011 a nastupuje další fáze českého vlastenectví. Tentokrát po nás nevyžaduje práci. Pokud chceme být správní Češi, stačí skákat. Pěkně v jednom houfu. A kdo neskáče s námi, skáče proti nám. Ještě je třeba přivařit trochu "zdravého nacionalismu" v obraně národních zájmů. Ale tohle už nemá s vlastenectvím nic společného! Nejde o "zdravý" nacionalismus, ale hloupý a nafoukaný nacionalismus, který si vystačí s tím, že celý národ jednotně skáče.

Jedním příkladem tohoto nacionalismu je, že náměstí se (oprávněně) plní truchlícími davy po spadlých hokejistech - ale padlí čeští vojáci už tolik euforického smutku nevzbuzují! Ostudně nevzbuzují!!!

Jako další příklad vyberu hrdé prohlašování českých politiků, že "nechceme euro" - aniž se nás na to vůbec někdo ptal. Každý rozumný ekonom ví, že nelze mít několik samostatných států s jednou měnou. Potvrzeno to bylo i rozpadem Československa. Už jsem psal, proč se rozpadne eurozóna: Jednotná měna může být zachována pouze v unitárním státě (ekonomicky - tedy i politicky unitárním státě), což Evropa není a nikdy dobrovolně nebyla a nebude. Ale to neznamená, že bychom se sami neměli snažit, aby naše ekonomika dosáhla alespoň Maaschritských kritérií a naše země se dále nezadlužovala. Ovšem k tomu nestačí silácké výroky - pouze dlouhodobá, trpělivá a pilná práce!

Ano, práce. A to je asi to hlavní, co odlišuje nacionalismus od vlastenectví. Čeští vlastenci v 19. století stejně jako za první republiky, v odbojích i revolucích, při dávných poválečných brigádách k obnovení průmyslu - a nakonec i při zakládání soukromých firem po roce 1989 - museli hlavně tvrdě makat!

K 93. výročí vzniku ČSR popřeju naší republice a všem nám vlastencům i nacionalistům slovy již zmiňovaného K.H. Borovského:

"Kéž by nám to vlastenectví z huby do rukou vjeti ráčilo!"