Na Slapech bylo krásně i před dvaceti lety

Minulou středu se čekal generální útok mailového červa Red Code. Jsa domácím uživatelem obnošeného Windows95 a neuživatelem Outlooku jsem se nijak zvlášť nechystal. Klidně jsme se se ženou Ivanou v úterý odjeli koupat na své oblíbené Slapy. Vir přesto ve středu udeřil.

Na Slapech bylo krásně. O polednách jsme zaparkovali rodinnou Felicii Combi na návsi a šli se naobědvat na krytou terasu hospody Na sklepích. K jídlu jsem v tropickém vedru popíjel ledovou Colu. Pak jsme zajeli na konec jedné silničky, zaparkovali a sešli lesem zvolna se svažující úvozovou cestou k našemu oblíbenému místečku. Miniaturní plážičky byly zaplaveny vysokou vodou. Vždy je tu málo místa, jde o západní břeh stíněný stromy, nějaká opalovačka se tu nekoná. Lidi se sem chodí hlavně koupat. Tentokrát bylo přeplněno možná až třiceti naháči. Ale hladina je tu na 93. km široká, široká. Kdepak Podolí!

Vlezli jsme do vody a věnovali se krásnému plavání. Já též mírnému potápění pod zelenou hladinu. Pod vodou je příjemně studená voda. Po hodině jsem toho měl dost, nafoukl si matračku, kolébal se na vlnkách a opékal se na prudkém slunci, odspodu chlazen vodou jezera. Občas vyrobil vlny parník, občas člun záchranářů nebo vodních policajtů. Krása!

Pak jsme se vraceli domů, z rozpáleného auta vyhánělo vedro dokořán stažené okénko u řidiče. Těch 40 kilometrů k nám na Lužiny zdolám za pouhých 45 minut! (15 kilometrů do Podolí trvá MHD zhruba stejně dlouho.) Den byl korunován zmrzlinovým pohárem. Krásné léto!

Ve středu jsem šel do práce. Naši milí webmasteři obvykle zamezují všem neoprávněným červům vstup na podnikový mail. Tak i dnes. Celou směnu jsem pilně pracoval, od rána až do večera, krom zákonných přestávek v práci. Vše bylo OK. Avšak v 18:00 večer, v době odchodu, vir konečně udeřil plnou silou!

Cítil jsem to v kostech už od rána. Odpoledne mě začaly bolet klouby. Při odchodu z práce se do mě dala zimnice. Drkotal jsem zuby. Ještěže jezdím domů tramvají a metrem, nikoli autobusem! Po příjezdu domů jsem vypravil připravený příspěvek do Psa s nejvyššími obtížemi. Pak jsem se bez večeře zřítil do postele. Noc jsem strávil v teplotách kolem „řvoucích čtyřicítek“. Napůl v posteli a napůl na záchodě.

Takovej virus je děsnej. Bolí klouby, nožičky, ručičky. Člověk se potí jako prase. Temně hučí na záchodě. Je celý slaboučký, hloupoučký. Tentokrát jsem nekašlal. Ani nikoho z rodiny nenakazil. Na Psa jsem odesílal příspěvek v rukavicích (bohužel kožených), abych nekontaminoval klávesnici...

Druhý den odpoledne, po poklesu teplot k civilizovaným 38 stupňům, jsem navštívil svého lékaře. Povídám mu, co předcházelo onomu úderu viru: Přehřátí, ledová Cola, dlouhý pobyt ve vodě, rozpálené auto s otevřeným okýnkem, větříček ve zbytcích vlasů, zmrzlinový pohár na konec...

Doktor Cycoň na mne pohlédl s vyčítavým pohledem a pravil: „Proč to děláte?“

Takže předávám své varování čtenářům: Nedělejte to. Nepodceňujte viry. I letní chřipka je svinstvo. Čas Red Code odplynul, ale odtikává další. I na něj si dejte pozor. Ovšem, nyní mě napadá - naposled jsem ochořel podobnou chřipkou (tehdy s celou rodinou) při očekávání úderu „Viru2000“ na Vánoce 1999. Jestlipak se dlouhodobým blízkým soužitím s počítačem nemůžeme navzájem nakazit? Nerad bych svá písíčka obdařil takovou ošklivou chřipkou!

Psáno v Praze na Lužinách dne 6. srpna 2001 za dvakrát vyměněného propoceného prádla