Když jsem byl malej, v padesátých letech, chodili jsme venku věčně v punčocháčích. Ale když jsem byl větší, ve zlatejch šedesátejch, trávili jsme značně času v trenýrkách a kraťasech. Samozřejmě, pokud bylo počasí na lítání venku, tedy od jara do podzimu. Ještě nebyly vynalezeny AIDS a lymská borelióza, o klíšťatové encefalitidě jsme si jen vyprávěli. Občas jsme nějaké klíště na houbách chytili, ale v lesích nad Libercem se jich tehdy moc nevyskytovalo.

Trenky byl takový druh spodního prádla, jehož se dalo za určitých okolností užít i jakožto prádla svrchního, vlastně jediného. Doma, na dvorku, při hraní fotbalu na ulici, nebo na výletě, když se dlouhé kalhoty ukázaly býti příliš teplými a strčily se do batohu. Inu, byl to jakýsi druh společenského oděvu – ovšemže do určité společnosti.

Černá Nisa 1966

Vyrostl jsem, stal se otcem, punčocháče a trenýrky jsem ponechal dětem a propadl jsem módě slipové. Nu – propadl. Ono se nic moc jiného pánského spodního oděvu nevyskytovalo. Až tak někdy v osmdesátých letech jsem se vymanil z občas příliš těsných slipů do volnějšího prádla, zvaného „boxerky“. Tak, má to nohavičky, je to volnější, avšak jakožto společenský úbor sloužiti nemůže! Boxerky jsou totiž z nějakého mně neznámého důvodu opatřeny poklopcem a poklopec jedním knoflíkem. (Snad aby čínské a thajské ženy nebyly nezaměstnané.) V tomto prádle, prosím pěkně, není možno choditi lesem, ani hráti sportovních her, rovněž na pláži vyvalovati se není vkusné. Ani jako plavky není možno upotřebit, jsouce v mokrosti přiléhavo. Píšu tedy o bavlněném spodním prádle, které jest jinak dosti pohodlno. Ale jsou to prostě spoďáry.

Spoďáry, které mají všitý stahovací lem v pase, jenž se praním roztahuje. A nelze u nich – jako šlo u trenýrek – dát do „tunýlku“ novou gumu! Takže po nějaké době začíná hon na nové spoďáry. Přičemž je nutno dávati pozor na zvěrstvo, kterému se říká taky „boxerky“ a jež jsou ve skutečnosti svíravými slipy s nohavičkami (snad proto, aby mohly být zbytečně drahy).

V nové svobodě let devadesátých marně jsme se pídili po skutečných trenkách. Cosi trenkového bez poklopce a sportovně vyhlížejícího se objevilo, opět pod všeobecným názvem „boxerky“ (již třetí toho názvu), něco tedy, co bylo lze nositi do sportovní společnosti. Avšak tyto výrobky byly stoprocentně umělohmotné! Nehodlal jsem si strategická místa těla zahalovat předraženým neprůhledným igelitem, a divil jsem se, jaktože prostě už trenky nikdo nedělá. Některé z těchto výtvorů byly sportovně volné, jiné však – ó, hrůzo! – sportovně elastické. A aby bylo ještě hůře, přestaly se vyráběti a dovážeti prosté kraťasy, zvané šortky.

Šortky, říkám šortky, nikoli bermudy či dokonce pumpky pod kolena! Nikoli pytlovité kusy oděvu s rozkrokem někde až u kolen. Tak ano, drúzové v nich chodí, protože drúzský Spasitel bude porozen mužem, tak kdyby to na někoho náhodou přišlo, tak aby jezule nevypadlo na zem... Prostě marně jsem sháněl šortky kraťasovité, končící v horní části stehen. Šortky, ze kterých (když si nedáte pozor) občas mohou vykouknout i ony nešťastné boxerky. Oděv do přírody, ve kterém lze jet i ve slušné společnosti autobusem či metrem. Občas mé srdce v textilním koutě hypermarketu zajásalo, avšak vždy marně. K mání byly toliko šortky dívčí. A do těch prostě chlap nemá postavu.

Černá Hora 2011

Naštěstí žena nalezla na konci devadesátých let v katalogu jedné zásilkové společnosti nabídku šortek šortkových, i jsem dostatečně ošortkován. Bohužel ona společnost v prvních letech jednadvacátého století zkrachovala, ale jak říkám, jsem zásoben.

A při našich toulkách po českém severu jsme v Novém Boru někdy kolem k roku 2010 narazili na vietnamské stánkaře, a ti trenýrky nabízeli! Trenky nositelných barev a vzorů. Trenky přiměřeně tuhého materiálu. Trenky bez nebezpečné díry poklopce. Trenky s kapsičkama, do kterých jde strčit mobil, klíč nebo něco drobných mincí!

Jenže nositelné trenky se nosí, takže se perou, takže odcházejí za předky do popelnic, ty šťastnější končí jako hadry na podlahu. A nových není. Dcerka mi sice k minulým Vánocům nějaké pořídila. Na zkoušku. Zatímco mé předcházející trenkové zkušenosti byly takové, že po praní se trenky srážívají směrem příčným, tedy zeštíhlují se, u těchto nových modelů se děje srážení směrem podélným, tudíž zkracují se. A to tak, že jsou krátké i pro mne, jinak kraťasového vyznavače. Buďto se nad nimi vyvalí pupek, pokud se spustí níže, anebo – pokud se vykasají do výšky pasu – tak pak je to ještě horší. Nenositelné ve slušné společnosti lidí v trenýrkách.

Nu, naštěstí mám do hor, lesů a strání ty kraťasy…

A s plavkama to je zase úplně jiná pohádka, kterou budu vyprávět, milé děti, zase někdy příště.

Pěknýho apríla přeje

\ :-) Šaman

Psáno v Praze na Lužinách dne 31. března 2015