Takového kapitána bychom dnes potřebovali jako mořskou sůl

Sir Ernest Henry Shackleton byl polárník, který není tak známý, jako jeho konkurenti, např. Roald Amundsen nebo Robert Falcon Scott. Vůbec poprvé se do jižních polárních oblastí dostal právě ve Scottově expedici 1901-1903. Se Scottem a ještě jedním mužem došel až k 82° 16' jižní šířky, 770 km od jižního pólu, nejdále, kam se předtím kdo dostal. Tam se otočili. Na zpáteční cestě onemocněl kurdějemi a málem zemřel. Naštěstí ho kamarádi dotáhli na saních až ke 150 km vzdálené základně. Antarktida se mu tak zalíbila, ze se stal Scottovým konkurentem. Vedl pak tři britské expedice do Antarktidy.

V roce 1907 vyplul s šestnáctičlennou posádkou na lodi Nimrod, aby jako první člověk dobyl jižního pólu. Společně s třemi muži se v říjnu 1908 vydal přes Rossův šelfový led. Saně táhli poníci, což se velmi brzo ukázalo jako chyba. Potom, co zahynuli, se do popruhů zapřáhli sami polárníci. Pouhých 180 km od cíle Shackleton usoudil, že jít dál by bylo velké riziko a vrátil se.

Je nepochopitelné, že se z jeho neúspěchu i úspěchu (Shackletonovi muži přežili) nepoučil R.F.Scott. V roce 1912 se pustil k pólu jednak s motorovými saněmi, ale opět s poníky, třebaže měl ve výpravě dostatek tažných psů. Saně cestou chcíply, poníci pošli, a tak se ve vzdálenosti 320 km od pólu Scott vydal na další cestu sám se čtyřmi druhy. Denně urazili někdy jen 16 km za den. Přesto vytrvali a dosáhli jižního pólu – jako druzí, po Roaldu Amundsenovi. Na zpáteční cestě zahynuli, pouhých 18 km od velkého zásobovacího skladu.

Shackleton tak ztratil nejen kolegu a konkurenta, ale i svůj první cíl. Rozhodl se být první alespoň v přechodu ledového kontinentu. Tentokrát vyrazil na lodi Endurance se sedmadvacetičlennou posádkou. V lednu 1915 se pokusil vylodit na pobřeží Weddellova moře, ale jeho loď zamrzla. 21. listopadu 1915 se potopila, rozdrcena ledem, ale na to už byl připraven. Všichni jeho muži už byli v té době na ledu, i s nejnutnějším vybavením: 3 čluny, 3 stany, sáně, psí spřežení, kamna, potraviny a základní oblečení. Na člunech se vydali ke Slonímu ostrovu, kde přezimovali. Shackleton věděl, že další polární zimu by nepřežili. Vydal se proto 7. dubna 1916 s 5 muži na šestimetrovém člunu přes nejbouřlivější moře světa. V pásu kolem 60° jižní šířky je totiž jediné místo na zeměkouli, kudy se valí oceánské vlny kolem celého světa. Anabáze neskončila ani po plavbě dlouhé přes 1300 km. Trefili se sice na ostrov Jižní Georgie, ale museli ještě překonat posledních 35 km neznámým vnitrozemím. Přešli dvoutisícové hory, a za den a noc se dostali konečně do velrybářské osady, ze které před rokem a půl vypluli. Další tři měsíce bránil led kolem Sloního ostrova vysazení záchranné expedice. 30. srpna 1916 chilský parníček Yelcho zachránil celou zbylou Shackletonovu výpravu, která zde na svého velitele a zachránce při teplotách až -20 °C a větru o rychlosti přes 110 km/h trpělivě a zoufale čekala.

Na této výpravě nikdo nezemřel. (V dějinách lidstva byla pak už jen jedna další podobně úspěšná katastrofa – havarijní let Apolla 13.) Na žádné výpravě, kterou Shackleton vedl, nikdo nezemřel! Až na té jeho poslední. Na Jižní Georgie zemřel v roce 1922 po srdečním záchvatu na začátku své čtvrté antarktické expedice sám Shackleton. Expedice přesto splnila svůj úkol zmapovat zatím neznámé jižní kraje.

Takového člověka, jako byl Sir Ernest Henry Shackleton bychom právě dnes zoufale potřebovali v čele státu. Naši kapitáni si stanovili obtížné cíle, k nimž bude cesta dlouhá a nesnadná, během níž se můžeme ponořit až na dno státního bankrotu a sociálních revolt. Shackleton dokázal své lidi povzbudit, aby přežili dlouhá velice nepohodlná období. Jeho muži mu věřili. Z výpravy lodi Endurance bychom si měli vzít několik ponaučení:

Když opouštěli vrak lodi, předstoupil Shackleton před svou posádku. Nejdříve jim ukázal velkou těžkou bibli, kterou výpravě věnovala sama královna Marie, žena panovníka Jiřího V. Vytrhl z ní jediný list, na němž bylo napsáno královnino věnování, a zbytek zahodil. Názorně tak předvedl, že se při balení svých zavazadel musejí zbavit všeho přebytečného – a zachránit to důležité. (Bibli měli i v lehčím vydání.) Co naopak s sebou vzali, bylo neskladné bendžo. Čekaly je totiž měsíce v temnotě, a kultura povzbuzuje ducha, aby mohlo tělo přežít.

Co taky těm lidem v těžkých podmínkách polární noci pomohlo, byla důvěra v jejich kapitána. Trosečníky v tomto doufání podporoval Shackletonův zástupce Wild. Díky tomu neztratili svou víru a společně přežili!

Bohužel, dnes nevidím víru, ani Wilda, ani Shackletona. Ani odvážné muže. Naše kocábka zamrzla, ale kapitáni nevzbuzují důvěru. Každý týden vytyčují nový kurs, a pak se nad ním hádají. Další si vybavují záchranné čluny jen pro sebe. Posádka na kře ledové zatím požaduje zapálení ohňů na pořádné ohřátí. Spálit všechno, a hned, ať plameny šlehají. Při záchraně se odhazují "zbytečné" věci, jako je třeba kultura. Led se pod námi rozpouští, čeká nás dlouhá a mrazivá cesta ke dnu.

Ledaže by nastoupil nějaký Shackleton. Až se někdo k tomu přihlásí, pořádně se nejdříve podívejte, jakou stopu po sobě v polárním sněhu zanechal. Jestli za ním náhodou neleží nějaké mrtvoly.

Nebo před ním.

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.