Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová má nepochybně pravdu, že se nelze smířit s faktem, že sedmnáct procent lidí v této zemi nemá ukončené základní vzdělání, protože prostě do školy chodili liknavě. Nemá pravdu v tom, že se s tím v minulosti nic nedělalo. Je to problém dá se říci prastarý.

Mohu přispět osobní vzpomínkou. Do druhé třídy obecné jsem chodil ve Slapech, v roce 1953. Paní učitelka nám přivedla nového spolužáka. Byl to malý cikánek, jméno si nepamatuju. Byl fajn, byla s ním legrace, jenom nás všechny udivoval, jak naprosto a neoblomě na školu kašlal. Nakonec přestal do školy chodit.

To je prostě ten odvěký problém, že sázka na vzdělání je běh na dlouhou trať. Lidé na dně sociální pasti jsou zvyklí uvažovat ze dne na den a k dlouhodobé investici, a vzdělání není nic jiného, nemají důvěru. Není tedy divu, že své děti ke školní docházce nevedou. Oni sami ji nemají, proč by ji tedy měli vnucovat dětem, když nepřináší žádný okamžitý užitek?

Ministryně Maláčová má nápad sebrat rodičům systematických záškoláků peníze. Je to z její strany trochu překvapující. Podobných nápadů bylo v minulosti mnoho. Jistě má na ministerstvu dost poradců, kteří se v problematice vyloučených komunit vyznají a jistě ji informovali o předchozích neúspěšných pokusech.

Třeba tato grémia moudrých už přišla na ten správný lék. Třeba ty předchozí projekty tohoto typu ztroskotaly kvůli nedůslednosti. Třeba se to tentokrát povede.

Naděje umírá poslední, tohle věděli alchymisté, když se pokoušeli udělat z olova zlato. Ti před nimi neuspěli, snad se to tentokrát podaří.

Bylo by dobré, kdyby se to povedlo. Ale důvodů k víře v úspěch věru není mnoho, přinejmenším ministryně Maláčová je nedokázala veřejnosti vykomunikovat, jak se dnes pěkně říká.