Václavské náměstí neboli Václavák není pupek světa, ale býval pupkem republiky. Přes někdejší Koňský trh táhly dějiny a odehrávaly se tu děje statečné, vzpomeňme sebeupálení Jana Palacha, i děje, na které je nejlíp zapomenout. Dnes se tu kšeftuje s drogami a když si promluvíte s Pražákem, velmi často uslyšíte názor, že už nemá smysl vůbec na Václavské náměstí chodit.

Pokládám to za symptom pomalého umírání pražského centra, vyvolaného sociálním inženýrstvím minulého režimu, v němž ten současný statečně pokračuje. První krok ke zkáze bylo ochromení dopravy v centru hlavního města. Sociální inženýři tomu říkají „regulace“. Výsledek? V centru se nedá rozumně žít. Obrovská rozloha je bez dopravy soukromé i veřejné. Zmizelo odtud normální lidské zásobování. Koupíte si tu papachu sovětského vojína a křišťálovou vázu, hůř pochodíte, když byste zatoužili po rohlíku nebo litru mlíka. Centrum města zmrtvělo a bombastické projekty, ve kterých se to hemží tunely a stromořadími, na tom nic nezmění. Kam sáhne sociální inženýr a zardousí přirozený vývoj, tam se umírá. Zde umírá městské centrum a že na jeho mršině parazitují drogové masařky, to věru není nic k divení.