Je v podstatě jedno, zdali premiér Petr Nečas nebo kdokoli jiný na pohřeb pojede. Těžko soudit, jaká část veřejnosti Mašínovy ozbrojené akce schvaluje. Možných hledisek je několik. Zde to moje – pokud pokládáme komunistický režim za zločinný, pak je i ozbrojený odpor legitimní. Ovšem i jiná hlediska jsou stejně dobře obhajovatelná – zatímco parašutisté, kteří zabili Heydricha, byli vojáci a byla válka, Mašínové vojáky nebyli a právo občanů na ozbrojený odpor proti diktatuře je čistě ideální.

Tento spor nebude vyřešen nikdy, protože vyřešen být nemůže. To, že ten spor je, nesvědčí o ničem nesprávném v naší společnosti – lidé vyjadřují různé názory a kdyby tomu tak nebylo, těžko by se dalo mluvit o svobodné společnosti. Ozbrojenou činnost Mašínových neodsuzují zdaleka jen nějací fosilní komunisté. Jako teroristy je vnímá i mnoho mladých lidí, kteří s komunisty nemají a nechtějí mít nic společného. A navíc: jakmile se budeme zabývat operacemi partyzánských jednotek v době války, neuslyšíme od pamětníků zdaleka jen slova obdivu. To nemluvím o takzvaných brdských partyzánech! Platí to ale i o autentických partyzánech slovenských. I ti zanechali po sobě nejednu temnou stopu, na kterou lidé s bolestí vzpomínají.

Dějiny neznají zdaleka jenom jednoznačné figury. Mašínové se do našich moderních dějin významně zapsali, jedni řeknou bohudík, druzí bohužel. Jejich osud byl v jistém smyslu tragický, právě tím nepochopením ze strany části národa. To nepochopení se snadno vysvětlí. Komunistům by Československo nespadlo tak snadno do kapsy, kdyby neměli masivní podporu. Jistě ne většinovou, ale dostatečně velkou a odhodlanou ke všemu. To se nedá oddiskutovat a Mašínové se proti tomu obrátili čelem, v odkazu svého hrdinského otce.

Kdo je chce odsuzovat, nechť si poslouží. Ale i nepředpojatý odpůrce snad musí uznat statečnost těch lidí, a statečnost, to je něco, čemu je třeba vyslovit úctu.