Premiér Andrej Babiš změnil někdy kolem čtvrtečního poledne svůj názor a zatímco ráno byl odhodlaný samozřejmě jet na nedělní migrační minisummit do Bruselu, odpoledne oznámil solidaritu s ostatními třemi státy Visegrádské skupiny. 

Kromě motivu solidarity ještě vysvětlil svůj nový postoj odhadem, že minisummit dojde k závěru, s nímž by Česká republika nemohla souhlasit, a tudíž není důvod do Bruselu jet. Tím spíš, že za dveřmi je skutečný summit všech členů unie, kde se o migraci bude jednat.

Visegrád je v rámci unie odbojná skupina, přičemž její soudržnost nikdy nebyla ocelová. Když její členové uvažovali o stanovisku, vždy dávali na misky vah, koho spíš si rozházet, zdali unijní vedení, anebo vlastní voliče. Babiš coby masivní inkasér unijních zemědělských dotací se zatím stavěl do pozice jakési loajální skoroopozice. Dvojjedinou roli hrál i v Sobotkově vládě, kdy vedl opozici v rámci vlády. Ve věci migrace mu tedy nezbývá než pokračovat ve hře o dvou maskách. Tentokrát ale už hodně přituhuje. 

Postoj Visegrádu se dá chápat jako bojkot, a ten jistě vyvolá v unijních nejvyšších patrech nelibost. Zmužilost unijního vedení se řídí kompasem. Ve směru na jih je mnohem menší než ve směru na východ. Toho si je Babiš jistě dobře vědom a bral to v úvahu při poledním přehazování kormidla. Visegrádský odboj nepochybně zvyšuje vnitřní napětí, nicméně ani to není nic, nad čím by bylo nutné lamentovat. 

Junckerova skupina není korigována standardními demokratickými prostředky, kdyby byla, tak by například nemohla ve funkcích přežít brexit, který zavinila ke škodě všech zúčastněných. Ke změně postojů ji může přimět pouze rostoucí napětí a s ním spojené riziko definitivního rozkolu. Je to nebezpečná situace a nemusí dopadnout dobře.