O tom není pochyb, že je v Turecku rozhodnuto. Otázka ovšem zní, o čem vlastně. I po nedávném historickém Trumpově příkladu je dobře mít na paměti, že před volbami je jiná geologická epocha než po volbách. Pokud jde o Turecko, je snadné nabídnout celou škálu scénářů.

Nedělní zpravodajství dokonce konstatovalo, že v Turecku jde o nastolení prezidentského systému, jaký mají ve Francii nebo ve Spojených státech. Pokud by tohle byl platný scénář, tedy pokud by Turecko mělo být „něco jako“ Francie nebo Spojené státy, mohli bychom si všichni gratulovat.

Bohužel toto je ze všech nejméně pravděpodobný scénář. Vítězný Erdogan bere do takřka absolutní správy Turecko na šikmé ploše a na ni se dostalo do značné míry proto, že on sám usiloval o to dostat je do správy. Samy volby zatím nikdo nezpochybňuje, až na to, že se odehrávají v době, kdy v zemi jsou lidé vězněni a vyhazováni z práce za politické přesvědčení, takže hlasovat NE znamenalo od tureckého voliče velkou míru odvahy.

Jistěže není možné Erdoganovo vítězství vysvětlit jen existenčními obavami. Výrazně vítězil i v turecké diaspoře v Evropě a tamní tři miliony Turků se věru nemusí bát politického pronásledování. Zdá se, že Erdoganova vize velkého silného Turecka magicky působí i na lidi, kteří žijí v demokratickém prostředí a mají aspoň teoreticky volný přístup ke všem informacím.

Vraťme se tedy ke scénářům, k tomu, co se stane v budoucnosti blízké i vzdálenější.

Zatím houstla konfrontační atmosféra. Teď, po volbách, má Erdogan příležitost prokázat svůj pověstný pragmatismus, tedy uklidnit vztahy s Evropou a pokračovat v linii, která byla se Západem přinejmenším kompatibilní.

Kdyby vše mělo dopadnout špatně, půjde na tvrdou konfrontaci a použití imigrační zbraně je to první, po čem sáhne.