V srpnu uvedl na strategickém fóru ve slovinském Bledu předseda Evropské rady Charles Michel, že se EU musí připravit na přijetí nových členů do roku 2030. Je to krásný termín, bruselská Evropa miluje krásné termíny: do roku 2050 budeme subkontinent bez uhlíku a pak už nastane ráj na zemi. O rozšíření mluvila i ve svém středečním projevu o stavu Unie předsedkyně EK von Leyen, tentokrát ale bez termínu. On je totiž ten termín vachrlatý, jako je ostatně vachrlaté samo rozšíření EU. Souvisí se základními dokumenty, na nichž fungování EU stojí, přičemž klíčový je princip veta. Neplatí absolutně, v mnoha otázkách se rozhoduje na základě kvalifikované většiny… čímž se rozumí nadvláda dvojky Francie – Německo. Však taky právě tyto země usilují o zrušení veta, „jinak se rozšířená EU stane neovladatelnou‟. Pokud se zeptáte, proč by se měla stát ovladatelnou, že by snad stačilo, aby byla bezpečná a prosperující. To ale není hlavní smysl cvičení, o prosperitě se naposledy mluvilo v tzv. Lisabonské strategii v roce 2000, kdy Evropa měla být „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomika světa‟ . To dnes zní jako humor, Lisabonská strategie padla pod stůl, místo ní máme Lisabonskou smlouvu a ta posunula Evropu na dráhu směrem k ekonomickému úpadku pod praporem zelených ideologií.

Naše politická reprezentace zatím úspěšně čelí federalistickým tendencím a není to jednoduchý zápas. Tlak ovšem bude sílit a to je třeba mít na paměti i v nadcházejících eurovolbách. Proto je zpráva o stavu Unie tak spjatá s naší českou politikou: připomíná nám, že kolem obchází strašidlo eurofederalismu. Strašidel je třeba se nebát, ale hlavně, je třeba o jejich existenci vědět a mít se na pozoru