Sponsor teroristů a ochránce lidských práv pod hlavičkou OSN skončil ve škarpě s dírou v hlavě, vláčen davem. Bylo by lépe ho chytit, postavit před soud, usvědčit a podle zákona potrestat, ale to je přání mimo realitu. A ta realita, jaká je?

Zatím se z radosti střílí ze samopalu do vzduchu a z pancéřových pěstí do stěn budov, jež diktátor obýval. Mimochodem, má ten, kdo nikdy sportovně nestřílel, představu, kolik takové střelby stojí? Kdo to všechno financuje? Střelbu na Kaddáfího a proti Kaddáfímu a střelbu tam a střelbu onde.

I tato otázka je mimo realitu, protože na ni nikdy nenajdeme odpověď.

Budoucnost přinese odpověď, co po Kaddáfím. Bez zásahu NATO by pokračoval ve svém diktátorství, o tom netřeba pochybovat. Otázka je, zda Libyjci po deseti letech budou na Kaddáfího režim vzpomínat jako na dobu temna nebo jako na ztracený ráj.

Ale i to je pošetilá úvaha. Minulost je vnímána vždy v lepším světle než přítomnost a nejinak tomu bude v Libyi, takže s Libyjci je to vcelku jasné. Méně jasné je to se zeměmi NATO, které svržení diktátora vyvolaly. Zda z toho povstane nějaká zásadní výhoda, to věru není zřetelné.