Na Žižkově se tomu říkalo za mých časů "s tím smradem nechce nikdo kamarádit". Brzy po volbách byla načrtnuta konstrukce, v níž sociální demokraté mohli zaujmout funkci předsedy sněmovny. Takové řešení bylo v souladu s elementární soudností. Takzvané vítězství liberálních stran je opravdu jen takzvané a navíc, vznikající koalice se chystá na sestup do jámy pekelné a bude za reformy nakonec potopena a rozsápána. S tím lze počítat jako s faktem. Bylo by tedy víc než moudré se chovat slušně a návrh, aby sociální demokracie obsadila post ústavního činitele v zemi, byl velmi slušný.

Konstrukce je nyní vážně ohrožena, hlavně proto, kdo je ona osoba, o níž sociální demokraté uvažují: je to Lubomír Zaorálek. Tento sekundant Jiřího Paroubka, proklamátor proruského zahraničněpolitického kurzu, řečník ve stylu Emanuela Moravce je skutečně prototyp toho typu politické praxe, který byl v posledních volbách po zásluze poražen. Nominace tohoto člověka je výsměch politické realitě. Jestliže se chce sociální demokracie opravdu reformovat, musí se zbavit nejen šíbrů typu Stanislava Grosse nebo Jaroslava Tvrdíka, ale musí se zbavit i stalinistů typu Lubomíra Zaorálka. S takovou koulí na noze, jako je Zaorálek, se respektovanou součástí západoevropské levice nestane.