Případ Jana Šafránka
Je dobře, že opakovaně mohu na tomto místě psát slova, že je dobře: nuže, ministr spravedlnosti Pavel Blažek se omluvil oběti justičního omylu Janu Šafránkovi. Ten byl rok ve vězení kvůli znásilnění, které nespáchal. Oběť justičního omylu dostane peníze za ušlý výdělek a navíc ministr slíbil odškodnění ve výši téměř pěti miliónů. V souvislosti s tím vším se hovoří o zásluhách kriminalistů, kapitánů Hynka a Jušty, a také pražské soudkyně Jiráskové.
To vše je dobře. Věc ovšem má ještě jednu stránku. Někdo musel pana Šafránka do věci namočit. Pan Šafránek se neodebral do vězení o své vůli. Někdo ho musel obvinit, někdo musel na dikci obvinění přistoupit, někdo to musel z výše soudní stolice odklepnout a jen následkem toho všeho šel nyní očištěný pan Šafránek sedět.
Aby bylo opravdu dobře, měli bychom vědět, co se stalo s těmi, kdo pana Šafránka poslali na rok do basy. A to není žádná maličkost. Život je krátký a pobyt ve vězení, tedy výseč z normálního života, to je něco jako časově omezená vražda: v časovém úseku od – do ten člověk jako by nebyl. Jak se pan Šafránek do vězení dostal? Přejme mu náhradu ve výši pěti mega z peněz daňových poplatníků, ale neměli by na ně přispět ti, kdo nesou na justičním omylu vinu? Zkrátka, příběh má první konec, dobrý – nevinný člověk je očištěn. Měl by následovat i konec druhý, který by měl přispět k tomu, aby se takové věci neděly.
