Už na začátku aféry s řeckým dluhem jsme tu razili tezi, že s dluhem lze jen dvě věci – zaplatit nebo odpustit. Řecko dosáhlo poloviny toho druhého.

To je moc hezké, problém zameten pod koberec a nehrozí nebezpečí, že se peněžní systém sesype. Že se sesype zítra.

Ale ono je to tak. Máte nezdárného synka, který gambluje a fetuje. Nepracuje. Na hraní a fet a chlast si musí půjčit a pak za vámi přiběhne a brečí, že dluží 750 tisíc a musí je do zítra zaplatit, jinak mu uříznou pytlík.

Příběh ze života. Ale se státy je to podobné. Takže co?

V našem podobenství se podařilo dosáhnout toho, že se polovina řeckého dluhu odmázne. Ale nezmizela příčina toho dluhu. Ten váš nezdárný synek, za kterého zamáznete dluh, musí přestat gamblovat a fetovat a tahat se s holkami. Jinak budete za rok na stejném, ne-li horším.

Je podobenství dostatečně srozumitelné? V tom totiž vidím jádro problému.

Nečas u Obamy

Je to skvělé, že americký prezident přijal našeho premiéra. Je to ale jenom doložení, že americký prezident se stará o americký byznys – i do takových detailů, jako je jedna umrněná atomová elektrárna v nějaké umrněné zemi, kterou bez pomoci poradců nedokáže najít na mapě. Myslím si, že by Temelín měl dostavět Siemens, pak by ochladly vášně rakouských oteplenistů.