Pohřeb jako politikum
Současného pražského arcibiskupa kardinála Duku mnozí kritizují za přílišnou politizaci své role. Všechna čest, pan kardinál dělá všechno pro to, aby tyto kritiky opodstatnil.
Naposledy to bylo při příležitosti převozu ostatků kardinála Berana z Vatikánu do Prahy, kde byl definitivně pohřben v pondělí. Jistěže taková událost musela nutně mít politické ozvěny a měla by je, i kdyby se o to kardinál Duka nesnažil. Je to velká a doslova velebná figura naší nedávné minulosti a katolická církev dělá dobře, že usiluje o jeho beatifikaci.
Nicméně je velmi sporné, zda převoz jeho ostatků do Prahy má tak silnou odezvu ve veřejnosti, jak by si ji kardinál Duka podle všech známek přál mít. Kardinál zdůrazňuje národní notu. Zároveň v sobotu kritizoval prezidenta Zemana za jeho účast na komunistickém sjezdu, místo aby celebroval u kardinálovy rakve. Jenže Miloš Zeman také hraje na národní notu a hrají na ni i komunisté. Ti mají obě petardy v arzenálu a střídají je podle potřeby, internacionalismus, to v jejich pojetí je označení pro vazalství vůči Rusku, a nacionalismus, když jim připadá, že někdo jiný než Rusko se cpe na naši scénu. Je těch nacionalismů nějak moc najednou.
Navíc asi právě katolická církev není veřejností vnímána jako skalní ochránce národního odkazu. To odcizení, které zde očividně je a projevuje se rozšířeným českým bezvěrectvím, nemá kořeny v husitském povstalectví, jako spíš v dlouhodobém a soustavném navázání katolické církve na habsburskou monarchii. Třebaže padla přesně před sto lety, vzpomínka nevyvanula.
Určitá zdrženlivost by se tedy zřejmě slušela víc než politický aktivismus, který je v lepším případě zbytečný, v tom horším je kontraproduktivní.
