2.5.2024 | Svátek má Zikmund


Okamura v politickém hytláku

19.9.2013

ODS dostala napráskáno, lidovci se tetelí na hraně volitelnosti, komunisty nikdo nechce, ale každý pátý volí, každý má své problémy, nicméně spolu s ČSSD a TOP 09 je to pořád to politicky nejserióznější, co Blbákov dokáže nabídnout. Blábolem o samostatném státu cikánů se Okamurův Úsvit odsunul do hytláku a doufám, že na nejbližší křižovatce ho hytlák odvede tam, kam patří, totiž do prdele.

Neviditelného psa vydávám od roku 1996 a ještě nikdy jsem v politickém úvodníku nepoužil tak tvrdě formulované věty. Komentoval jsem politickou scénu i za Sládkových časů. Ale i ten Sládek byl svou přímočarou prostoduchostí neškodný a však taky sbalil prachy a zmizel před deseti lety někde v Útěchově. Okamura ale dovede na sebe upoutat i vzdělané a naveskrz rozumné lidi. Moc se mi ulevilo, když se ekonom Pavel Kohout, dlouholetý spolupracovník Neviditelného psa, s Okamurou rozešel – právě kvůli jeho náhledům na cikánskou otázku.

Okamura je samozřejmě někde jinde, než hoši s holými lebkami a baseballovými pálkami na rameni. O to hůř: odpudivost toho, co říká, nebije do očí a leckdo si může říct, co když na tom něco je.

Cikánský problém je prvotně a zásadně sociální. Je to společenská vrstva živořící na okraji společnosti. Trvá to po staletí a překračuje to hranice. Cikáni jsou v podstatě stejní, narazil jsem na ně ve Francii i v Řecku i ve Spojených státech a všude šlo o totéž. Jsou to lidé v sociální pasti. Jejich způsob života jim v podstatě vyhovuje, jsou na něj po generace zvyklí. Příkop mezi jejich sociálním teritoriem a teritoriem většinové společnosti je pro většinu z nich nepřekročitelný. Kdo ho překoná, obvykle kouká zmizet. Ti ostatní ve svém ghettu živoří dál. Co s tím?

Problém se nevyřeší v jednom volebním období, spíš se nevyřeší ani do konce století a úplně asi nikdy. Jde o sociální past – chudoba vede k určitému způsobu jednání a uvažování a tyto modely chování skupinu izolují a dostávají do konfliktu s okolím.

To co nedávno navrhla Anna Šabatová, tedy důsledná cenzura a zavírání očí, to je opak postoje Tomia Okamury, ovšem vede to ke stejnému výsledku. Je to paliativní léčba. Je to líčení růžovými barvami někoho nemocného. Nasaďme cenzuru a moderujme diskuse. To je stejně strašný nápad jako vystěhování cikánů do cikánského bantustanu. Ani jedno, ani druhé se nedá realizovat. Jedno i druhé radikalizuje postoje a odvádí pozornost od podstaty věci.

Především, a všem Okamurům a Šabatovým navzdory, je třeba oddělit dva jevy – sociální problém cikánství, problém existující a objektivní, a rasismus. Proticikánská nevraživost u nás nepopiratelně existuje. Ovšem je zásadně a tragicky chybné ji pokládat za příčinu krušného postavení, v němž cikáni žijí. Je to reakce, je to následek.

Kdekdo si na tom problému chce ohřát polívku. Stát se ochráncem lidských práv a získat punc svatosti. Nebo dostat kamarády do parlamentu a odtud se přisát ke státnímu penězovodu.

Reálně je ale jediná cesta, velmi dlouhá, jak se s problémem vyrovnat.

V absolutně první řadě je třeba vyvolat zájem cikánské populace o to, aby se jejich děti vzdělávaly, aby chodily do školy, dostaly kvalifikaci a s ní se dostaly v dospělosti k jinému pracovnímu nástroji než ke krumpáči a lopatě. Řečmi o cenzuře a o bantustanu se k tomu ideálu nedostaneme ani o deset centimetrů. Cikánství vždy žilo a i dnes žije ze zdůrazňován údajné křivdy a dovolávání se ochrany a pomoci. Tím se situace zhoršuje.

Je to složité a zabývá se tím mnoho rozumných a seriózních lidí.

Minimum, co je si přáti, je to, aby političtí prasečkáři typu Tomia Okamury dali od tohoto citlivého problému svoje pazoury pryč.