Nadále není jasné, kdo použil v Sýrii otravný plyn sarin, zdali vládní vojáci nebo povstalci. Navíc není jasné, zdali to, že to není jasné, není důsledkem toho, že není žádoucí, aby to bylo jasné. Ze západních mocností právě Británie ústy svého premiéra Camerona hrozila vstupem do konfliktu, pokud bude použita zbraň hromadného ničení, což plyn bezpochyby je.

Rusko od začátku občanské války varovalo před iluzemi vkládanými v povstalce podle zásady, že každý, kdo se postaví proti pistolníkovi v černém klobouku, je nositel bílého klobouku. V praxi, zvláště pak v blízkovýchodní praxi, se ukazuje, že bílé klobouky jsou krajně nedostatkové zboží a že pokud někdo má světlejší klobouk, rychle se mu zašpiní. Nedávná americko-ruská jednání na úrovni ministrů zahraničí naznačují, že se Západ začne dívat na syrskou občanskou válku realističtěji. Ve výsledku z války může těžit jen extremismus, ten rychle vyplní mocenské vakuum, které nutně nastane, pokud současný režim padne.

My v této kakofonii naštěstí hrajeme ani ne na jakékoli housle, ale někde vzadu na píšťaličku a věru že není o co stát se těch houslí chopit. Destabilizace pokračuje bez nás, stejně jako by pokračovala s námi a na celou euroatlantickou civilizaci čekají neméně osudné výzvy, jakými byl nacismus a komunismus. Kdyby syrská krize vedla ke sblížení stanovisek Spojených států a Ruska, byl by to významný příslib pro budoucnost a důvod k mírnému optimismu.