Ve Varšavě se sešli potentáti Evropské unie s představiteli zemí, které jsou účastné na projektu Východního partnerství. Přitom je jasné, že rozšíření Unie nepřipadá v úvahu a Unie těm východním partnerům vzkazuje, že „na ně myslí“. Nejpříznivěji jsou Ukrajině a Bělorusku nakloněni Poláci, ale ani oni asi neberou vážně perspektivu, že by do Unie měl vstoupit dejme tomu Ázerbajdžán. Zkrátka, je po rozšiřovací sezóně. Ta začala hned po rozpadu komunistického bloku a byla nesena jakousi radostnou atmosférou a iluzí, že blahobyt poroste tak, jak rostl doposud. Tyto iluze jsou pohřbeny.

Nás, jako občany země, která do elitního klubu proklouzla, může paradoxně těšit, že Černého Petra drží v ruce někdo jiný. Za současné potíže nemůže žádná z nových zemí EU. Tím otloukánkem je Řecko a na hanbě stojí i Itálie, která bezesporu patří k nejtvrdšímu jádru evropské civilizace a samozřejmě i ekonomiky.
Specifickou situaci mají Slováci. Ti vstup do eurozóny odnesou buď ekonomicky, pokud se budou muset zadlužit na pomoc zadluženému Řecku, anebo politicky, když solidaritu odmítnou. Premiérka Radičová má samozřejmě pravdu, když označila záchranný fond eurozóny za provizorní řešení. Jenže to je ta ošidnost. Mít pravdu mnohdy není nic platné. Obě řešení jsou pro Slováky bolestná a znamenají volbu buď do deště, nebo pod okap. A my si nenamlouvejme, že z toho vyjdeme se suchou kůží.