Bez velkého (asi jakéhokoli) zájmu veřejnosti prošuměla médii zpráva o českém postoji k polskému návrhu společné energetické politiky Evropy s ohledem na ruskou hrozbu. Česká pozice je klasická: jsme v podstatě toho názoru, že je to nápad skvělý a je třeba ho podporovat s tou výhradou, že plyn v Evropě nenakupují státy, nýbrž privátní společnosti a těm nelze nic jednotně nařídit. Podobný přístup jako k fiskálnímu paktu: je skvělý a podepíšeme ho pod podmínkou, že se ho nemusíme držet.

Jádro polského návrhu ovšem není v nákupní politice a ve vyjednávání co nejnižší ceny. Tuhle pozici zastávali Číňané a uzavřeli s Rusy rekordně velký kontrakt na dodávky plynu za rekordně nízkou cenu. Rusům se teď bude pohodlněji vydírat Evropu se zaručeným příjmem od Číňanů.

V jednom je česká politika souvislá: v podělanosti vůči všemu, co přichází nebo by mohlo možná někdy nějak přijít od Rusů. Vždyť i ty gripeny jsme najali hlavně proto, aby si snad Rusové nepomysleli, že se naše letectvo chce integrovat do aliančních bojových sil. Přístupem k americkému radaru jsme odvedli heroický díl servility a vyšvejkování polského návrhu do této politiky patří.

Jistě v tom nejsme sami. On je ten postoj k energetické bezpečnosti velká zkouška smyslu Evropské unie. Ta potupně degenerovala do role bojovníka proti igelitovým pytlíkům. Tady je příležitost osvědčit smysl unijního postupu v něčem konkrétním a obecně prospěšném.

Proti igelitovým pytlíkům se ale snadněji zaujme tvrdé stanovisko než proti ruskému imperialismu.