Nový ministr zahraničí Tomáš Petříček nejspíš nepociťuje mnoho z toho, čemu říkáme síla v kramflecích. Nastupuje jako bé mužstvo poté, co skandálně neústavní cestou neprošla nominace Miroslava Pocheho: prezident Zeman ho odmítl jmenovat a premiérovi Babišovi byl Zeman bližší než ústava, tudíž odmítl podat kompetenční stížnost, kterou by musel vyhrát.

Poté, co Poche (ruku v ruce s poslanci za ANO) hlasoval v europarlamentu pro ostrakizaci Maďarska, jeví se celý případ v jiném světle. Na jedné straně dostala ústava ránu, prezidentova chuť na to dělat si z ní trhací kalendář vzrostla (vzpomeňme na Hitlerova slova „mí protivníci jsou trpaslíci, viděl jsem je v Mnichově“) a dá příklad i pro svého nástupce. Ten do vzniklé ústavní štěrbiny jistě rád vstoupí, pokud lid znovu zvolí velkohubého demagoga bez mravnosti a skrupulí. Na druhé straně nemáme ministra zahraničí, který by svými postoji odporoval programovému prohlášení vlády, v němž se v kapitole o zahraniční politice praví, že se nehodláme před Bruselem hrbit a naopak chceme se aktivně přičinit ke změnám. Jak ovšem bude tuto vizi naplňovat Tomáš Petříček?

Nejspíš nijak. Ne proto, že by chtěl nebo nechtěl, ale proto, že ho k tomu nepustí. Zeman bude nadále budovat své vratké mosty do Moskvy a Pekingu a Babiš jistě nenechá zahraniční partnery na pochybách, že v tomhle chlívě je on ten šafář s bičem v ruce. Nicméně ministr Petříček může překvapit. Jindřich II. také ustavil Thomase Becketa arcibiskupem z Canterbury jako svoji loutku a nakonec ho musel nechat zavraždit, když Becket šel svou cestou. Tedy, cestou Říma a ne Londýna. Petříček asi taky půjde cestou Bruselu, ale Babiš na něho pohůnky s mečem nepošle, tuhle předpověď si troufnu učinit. Má jiné metody.