Je to pochmurná satisfakce všem, kdo neuvěřili pohádce o vzedmutí demokratických sil s cílem svrhnout nechutnou Asadovu diktaturu a nastolit v Sýrii demokratický režim, přičemž po vítězství se vítězové rozejdou do svých domovů, aby se věnovali užitečné práci, a ti nejslušnější a nejodpovědnější se obětují správě veřejných demokratických úřadů a společně dovedou zemi k rozkvětu. K realizaci této pohádky měl už prezident Obama zapálené doutnáky u pánviček tomahawků na svých válečných lodicích.

Dalo se to předpokládat a je to tady – právě ta nejagresivnější a nejhorší část syrské opozice spoléhala na to, že Obama v roli užitečného idiota (Leninova slova) jim pomůže do sedla a až oni v tom sedle budou, vesele vyhlásí Ameriku za prapůvodce všeho zla a za světového Satana. Kerryho nápad, akceptovaný Rusy a nakonec i samotným Asadem (neakceptoval by ho, nebýt těch zapálených doutnáků, měl ústí hlavně u hlavy, na to nezapomeňme), samozřejmě islamisty zklamal a celá ta údajně demokratická fronta se právě rozpadla.

Je to neobvyklé. Dokud se vraždí s cílem získat moc, vrazi obvykle táhnou spolu – rodící se demokratický režim v Rusku v roce 1917 zavraždili společnými silami teroristé různých odstínů a teprve pak nastal správný masakr a zvítězil ten nejkrutější vrah, Vladimír Iljič Uljanov. Ten rozklad v Sýrii začíná už teď, dávno před vítězstvím. Na bojišti vyvstalo tvrdé jádro a to je jednoznačně extremistické.

Není to začátek konce, ale konec začátku, řečeno slovy Churchillovými. Bez mezinárodního vlivu se nepodaří situaci uklidnit, bude třeba účastníky utišit podílem na dílčí moci za definovaných a zvenčí kontrolovaných podmínek. Každopádně je to ale lekce pro budoucnost. Demokracie v arabském světě, to je sněhulák na Sahaře. Neuplácá ho ani celá palebná síla americké středomořské floty.