Je zřejmé, co bude
Bude to doba občanského probuzení a komunisté nebudou stát stranou těchto procesů, to je volný citát prvomájového projevu komunistického poslance Miloslava Ransdorfa. Současnost a budoucnost vždy platí viny minulosti. Havlem vedená politická garnitura nebyla ochotna zrušit po převratu komunistickou stranu, a tak se stalo, že zde máme organizovanou strukturu, která splnila to, co si předsevzala. Přežít a počkat si na historickou příležitost.
Komunisté teď věří, že nastal bod obratu. Rusko se očividně vzdalo snah stát se normální, světově kooperující zemí a sází na agresi a rozšiřování své moci nepodložené ekonomickou realitou, založené čistě na vojenské síle. Hledá páté kolony všude, kde je to jen možné. U nás to má obzvlášť snadné, jeho politice nahrává jak současný, tak minulý prezident a tito dva muži přece jen ovlivňují významný segment veřejného mínění. Komunisté mají podporu kolísající mezi patnácti až dvaceti procenty, není to tedy bezvýznamná síla. K tomu připočítejme další struktury, které mimoděk anebo pod přímým vlivem, financováním a řízením podporují ruskou expanzivní politiku.
Program je tedy jasný. Bude namířen proti naší obranyschopnosti a zejména proti spojeneckým závazkům podle zavedené šablony postavené na tezi o obraně míru. Komunisté jsou připraveni rozložit stát a přivést ho do ruské stáje, jak to dělali v roce 1946 a 1947, až se jim to v roce 1948 podařilo.
Je tu ovšem zásadní rozdíl. Tehdy měli podporu velké části intelektuálních elit ovlivňujících veřejné mínění a měli rozsáhlou, vojensky řízenou strukturu, jakousi pavučinu zasahující až do jednotlivých ekonomických buněk státu. V každé továrně, v každé dílně měli svoje lidi schopné na jediné slovo vykonávat příkazy. To dnes není. Takže se lze odvolat na marxistický bonmot, že se dějiny neopakují a když, tak podruhé je to vždycky jenom fraška.