První krok k volební strategii sociální demokracie je jasný: všichni dostanou přidáno a zvláště pak se přidá důchodcům, protože jich je hodně a mají volební právo. Ale co dál? Není zřejmé, zda jde o osobní iniciativu Milana Chovance, anebo zda ho vedení oranžových pověřilo hodit Hradu rukavici: jestliže Zeman nepřestane podporovat Babiše, pak sociální demokracie odpoví zdrcujícím protiúderem: podpoří někoho jiného.

Vztah k Zemanovi, to je bludný kořen, o který sociální demokracie klopýtá už tradičně. Zeman je člověk, který od svých kabaretiérských dob dokázal na sebe svou rétorikou upoutat pozornost té části veřejnosti, která kouká na televizi a hltá televizní seriály. Ano, není to kavárna, je to velká část publika. Vyzvedl stranu z prachu, když se jí ujal, protože ukázal, že komunistická minulost není nesmytelný cejch, a koncept demokratické sociální demokracie západního střihu hodil do koše. Když pak po skandálním spolčení s Václavem Klausem v opoziční smlouvě ztratil kredit, ze strany odešel a snažil se jí škodit, jak jen to šlo, a dělá to dodnes.

Jenže pořád má takovou popularitu, o jaké se Bohuslavu Sobotkovi může jen zdát.

Je to tedy zoufalá situace pro sociální demokracii. Snaží se teď hlasitěji oslovit zaměstnance a důchodce, jenže ti moc k volbám nechodí. Rádi by oslovili mladé lidi a přirozené sympatizanty levice, ale to jaksi nedovede. Dobrá by byla podpora populárního prezidenta. Jak ji ale získat?

Chovanec zvolil ultimátum. Je to zřetelně špatný nápad.