Vyklonil jsem se z okna a dole jsem spatřil starou sousedku ze vzdálené usedlosti, která se dobelhala až k naší samotě a nyní svou holí bušila do okna v přízemí. Jakmile mě spatřila, zakřičela hlasem plným napětí:
"V Praze se střílí! Jsou tam Rusáci! Hlásilo to rádio!"
Křik probudil i mého otce, a tak jsme se chvatně oblékli a seběhli dolů, abychom si mohli na malém tranzistoráčku poslechnout, co se vlastně děje. Zprávy už mi v paměti neutkvěly, zapamatoval jsem si spíš stříbrná letadla s rudými hvězdami, která se co chvíli přehnala nad našimi hlavami, a zejména dlouhé, doutníkové předměty pod jejich trojúhelníkovými křídly. Popadl mě strach, myslil jsem, že to jsou bomby a piloti se je chystají na nás svrhnout. Táta mi sice vysvětlil, že to jsou nádrže na letecký benzín, ale moje hrůza se nijak nezmenšila.
Celý den k nám navíc doléhalo vzdálené zlověstné dunění, jež jsme si nedokázali vysvětlit. Otec se nakonec vpodvečer vypravil ke "strakonické" silnici, aby záhadu objasnil. Vrátil se dost pozdě, v tváři zešedlý a jen ztěžka ze sebe vypravil:
"Silnice je plná tanků, jedou na Prahu..."
Protože jsme neměli žádné zprávy o matce, která byla ten týden v Praze, hned druhý nebo třetí den mě táta naložil do "sajdkáry" u motocyklu a vrátili jsme se domů. Naše rodina byla opět kompletní, na ten strašný den jsem ale nezapomněl dodnes...

Od těch událostí uběhl téměř celý rok a já byl opět v přírodě, tentokrát na skautském táboře u Kaplice v jižních Čechách.
Každé ráno se do města vypravila jedna dvojice chlapců, aby nakoupila chléb, mléko, nějaké další potraviny a výtisk novin pro naše dva vedoucí. Jednoho dne jsem byl na řadě já s jedním kamarádem. Bylo krásné letní ráno a my záhy došli do města, kde jsme nakoupili, co bylo zapotřebí, a při návratu jsme se zastavili v prodejně tabáku pro noviny.
Neotevřený výtisk deníku většina z nás vždy zastrčila do torny a po návratu předala nedotčený vedoucímu, záležitosti dospělých nás tehdy přece jen moc nezajímaly, ale toho dne tomu bylo jinak. Sotva jsme zahlédli titulek na první straně a přečetli si první řádky té fantastické zprávy, už jsme s novinami v ruce uháněli k táboru. Sotva jsme se dostali nadohled k táborové bráně, už jsme ze všech sil křičeli:
"Američani jsou na Měsíci!"
V táboře nastalo pravé pozdvižení, noviny šly z ruky do ruky a všichni se radovali, jako kdyby na povrch našeho nebeského souputníku vkročil jeden z nás. Byli jsme nesmírně nadšení, protože pro ty dva na Měsíci to v představách kluků, milovníků Verna a Trosky, muselo být nádherné dobrodružství. Naše radost ale měla i jiný důvod - Američani pokořili námi tolik nenáviděné Rusy! Aspoň malá satisfakce za tu hrůzu prožitou před rokem!

Uběhlo pak pár měsíců, v naší republice se vše vracelo do kolejí nalajnovaných komunisty a pro zprávy o amerických kosmonautech jsem si musel chodit na velvyslanectví Spojených států, jelikož v socialistických sdělovacích prostředcích o nich nebyla takřka zmínka.
Nastalo totiž dvacetileté období, kterému se tak eufemisticky říkalo a říká "normalizace" a na které stále ještě spousta našich spoluobčanů s takovou láskou vzpomíná.

Takové tedy byly dva nezapomenutelné dny v životě malého kluka. Jeden v srpnu 1968, druhý v červenci 1969. Obdiv ke Spojeným státům přetrval, zášť k Rusku - kdesi nesmírně hluboko v duši - vlastně taky.