Od těch událostí uběhl téměř celý rok a já byl opět v přírodě, tentokrát na skautském táboře u Kaplice v jižních Čechách.
Každé ráno se do města vypravila jedna dvojice chlapců, aby nakoupila chléb, mléko, nějaké další potraviny a výtisk novin pro naše dva vedoucí. Jednoho dne jsem byl na řadě já s jedním kamarádem. Bylo krásné letní ráno a my záhy došli do města, kde jsme nakoupili, co bylo zapotřebí, a při návratu jsme se zastavili v prodejně tabáku pro noviny.
Neotevřený výtisk deníku většina z nás vždy zastrčila do torny a po návratu předala nedotčený vedoucímu, záležitosti dospělých nás tehdy přece jen moc nezajímaly, ale toho dne tomu bylo jinak. Sotva jsme zahlédli titulek na první straně a přečetli si první řádky té fantastické zprávy, už jsme s novinami v ruce uháněli k táboru. Sotva jsme se dostali nadohled k táborové bráně, už jsme ze všech sil křičeli:
"Američani jsou na Měsíci!"
V táboře nastalo pravé pozdvižení, noviny šly z ruky do ruky a všichni se radovali, jako kdyby na povrch našeho nebeského souputníku vkročil jeden z nás. Byli jsme nesmírně nadšení, protože pro ty dva na Měsíci to v představách kluků, milovníků Verna a Trosky, muselo být nádherné dobrodružství. Naše radost ale měla i jiný důvod - Američani pokořili námi tolik nenáviděné Rusy! Aspoň malá satisfakce za tu hrůzu prožitou před rokem!
Uběhlo pak pár měsíců, v naší republice se vše vracelo do kolejí nalajnovaných komunisty a pro zprávy o amerických kosmonautech jsem si musel chodit na velvyslanectví Spojených států, jelikož v socialistických sdělovacích prostředcích o nich nebyla takřka zmínka.
Nastalo totiž dvacetileté období, kterému se tak eufemisticky říkalo a říká "normalizace" a na které stále ještě spousta našich spoluobčanů s takovou láskou vzpomíná.
Takové tedy byly dva nezapomenutelné dny v životě malého kluka. Jeden v srpnu 1968, druhý v červenci 1969. Obdiv ke Spojeným státům přetrval, zášť k Rusku - kdesi nesmírně hluboko v duši - vlastně taky.