V pondělí vstoupíme do dalšího týdne politické nestability. Máme dvě vlády, dva premiéry, jednoho v demisi, druhého bez důvěry, leč s pověřením, máme větší počet ministrů na tisíc obyvatel, než je zvykem i v našem Kocourkově, ale to je asi tak všechno, co máme.

Pozoruhodné na tom všem je to, že je to takříkajíc normální, v souladu s ústavou i s ostatními podpůrnými zákony.

Prezident má právo jmenovat premiéra, politické strany mají právo navrhovat rozpuštění sněmovny anebo se držet současného statu quo. Všichni mají na toto všechno právo, ale ve výsledku je nejistota a chaos. Něco je špatně.

Principiálně je chyba v osobních vlastnostech zúčastněných. Politika je lidské dílo a výsledky závisí na lidských vlastnostech. Schopnost dohody a kompromisu v souladu se společným cílem by měla být základním principem politiky. Přirovnal bych to k provozu na silnici. Všichni známe dopravní předpisy. Každý zkušený řidič ovšem ví, že bez jakéhosi souznění bychom se na silnicích rychle vybili. Je třeba si vycházet vstříc, abychom se plynule dostali na místo určení.

V politice by to mělo platit také. Postupný rozklad Nečasovy koalice je výmluvná ilustrace této teze. Společný cíl, tedy rozumná správa státu, šly naprosto stranou a převládly úzké krátkodobé zájmy. Diskuse se proměnila ve rvačku a vše skončilo fiaskem, jaké nemá obdobu. Fiasko pokračuje, protože každý z aktérů dělá to, na co má právo, bez ohledu na cíl.

Je ovšem zřejmé, že ne všichni mají stejný náklad másla na hlavě. Nejčistší řešení slibují předčasné volby. Navrhuje je sociální demokracie a k podpoře se veřejně zavázal i prezident – vždyť prohlásil, že cirkus se svou vládou rozjel proto, aby sněmovnu k rozpuštění vyhlášení voleb donutil. V danou chvíli jsou tedy žábou na prameni poslanci stran rozpadlé vládní koalic. Nejdříve svým jednáním koalici zničili a teď se drží v troskách, aby mohli co nejdéle být u státního penězovodu. Věru odpuzující podívaná.

Přeji příjemný víkend a naději, že to všechno dobře skončí.