Je asi málo Čechů, kteří by neměli názor na případ srbského tenisty, t.č. nejlepšího hráče světa, kterého vyhodili z Austrálie, protože odporuje podmínce býti očkován. Nejsem výjimkou, i já mám názor, možná dva, možná tři a snad by se našel ještě nějaký dodatečný.

Převažuje ve mně názor sympatizující s postupem úřadů. Jednou jsou stanovená pravidla. Výjimky jsou nesmysl. Djokovič je antivaxer, navíc je to srbský nacionalista sympatizující s tím nejhnusnějším, co Srbsko v moderní době vyplodilo. Takže dobře mu tak, šmejdovi.

Na druhou stranu je politováníhodné, že věci došly do tak absurdních dimenzí, kdy je omezován zdravý člověk, který nikoho nenakazil a nakazit nemůže. Navíc, turnaj se bude hrát i bez Djokoviče a někdo ho vyhraje. Bude pak poslouchat, jó, kdyby tu byl Djokovič, tak bys ostrouhal. To vše se děje v době, kdy iniciativu v pandemii převzal omikron a ten, jak nás autority ujišťují, je vůči vakcinaci imunní.

Pandemii vyžíráme už třetím rokem. Když to začalo, malovaly se různé vize, jak pandemie dopadne. Všichni se vyléčíme. Všichni umřem. Zdá se ale, že to dopadne jinak: všichni z toho zmagoříme. Naše vlády včetně té australské v tom jdou příkladem.

Farského případ

Jan Farský odletěl do Ameriky studovat, jak proměnit Evropu ve federální stát, a vystrčil svůj zadek na svoji partaj, na premiéra Fialu a hlavně na voliče. Nejspíš počítá s tím, že než se vrátí, bude tolik skandálů a trapností, že se na ten jeho dávno zapomene. I kdyby to pro něho dopadlo nejhůř, možná by mohl najít azyl na Kypru. Jeho partaj tam má své lidi a ti by ho podrželi.