Od kolegů z iDnes se dozvídám, že developerská firma HB Reavis získala objekty a pozemky v Praze, mezi ulicemi Vinohradská, Římská a Rubešova. Hodlá budovu zbořit a na svém pozemku postavit novou. 

Webový deník s aspirací na objektivní zpravodajství sděluje veřejnosti: kanceláře místo kanceláří, developer chce zbourat brutalistní unikát. Dále čteme, že onen developer je miliardář Ivan Chrenek. Miliardář, tedy svině, bohatý vydřiduch. Nevíme, co je brutalistní, ale určitě je to něco úžasného, protože je to unikát. Hned v další větě má slovo komentátor, architektka. Odbornice říká: Jako by se superbohatí předháněli, kdo udělá větší blbost. No ovšem, bohatí nejsou jen svině, oni jsou navíc blbí, to přece všichni dobře víme. Pak jede dál ten text.

Je to jen úsměvná ukázka stavu naší žurnalistiky. Článek uvádí aktuální vydání iDnesu (středa večer, zítra to bude zapomenuto, jen zůstane pachuť, že svině miliardář chce zbořit brutalistní nádheru). Hezká ukázka, jak poreferovat o prostém faktu, že jedna firma koupila budovu s pozemkem, zbourá ji a postaví tam něco jiného. Je z toho agitka ve stylu „mlať svini bohatou, sahá nám na kulturní hodnoty“.

A teď, o jakou kulturní hodnotu jde.

Málo budov v centru Prahy je tak zralých na odstranění jako právě tato drzá zplozenina normalizační architektury. Architektku Radku Sedlákovou omlouvá jen její generační příchylnost k normalizačním veličinám sedmdesátých a osmdesátých let. Budiž, nechme stranou estetické posuzování. Jde o užitnou hodnotu a budovy by měly především sloužit nějakému účelu.

Budova, o niž je řeč, budila od svého vzniku úžas svou očividnou neúčelností. Původně šlo o pustou parcelu, tuším že po tom nešťastném bombardování na konci války – na jedné takové proluce vznikl i Tančící dům. Když jsem v šedesátých létech coby mladý začínající novinář pracoval v rozhlase, díval jsem se na tu parcelu z okna, bylo na ni vidět z nahrávacího pracoviště. Tehdy se uvažovalo o rozšíření rozhlasu. Bylo by logické, aby rozhlas expandoval na sousední prázdnou parcelu. Verdikt zněl, že to není možné, jelikož pod parcelou běží železniční tunel a že to nadloží by budovu nesneslo. To tenkrát bylo proto, že rozhlas bolševikovi smrděl, těžko ho zvládali, bylo v něm příliš mnoho chytrých lidí. Hrozilo nebezpečí, že po rozšíření by se tam natáhli další.

No a pak přišli Rusové, na jejich bajonetech normalizace, a tak vznikla brutalistní budova, v níž bylo umístěno centrum plynovodu. Lidé se divili, proč centrum plynovodu musí být na Václaváku. Ale v té změti nezodpověditelných otázek to byla otázka marginální. Teď tam sídlí VZP. Opět, proč musí pojišťovna dřepět na tak exponovaném místě?

Budova je to odporná, ale zase, je to dejme tomu věc vkusu. Hlavně je neúčelná. Komentátorka, již vyzvali v objektivním iDnesu k popravě projektu, osočuje pana Chrenka, že se na tom místě nebyl podívat. Nevím, zdali pan Chrenek tamtudy někdy šel, vsadil bych se, že ano, ale je to vcelku jedno. Já tudy chodil a chodím docela často a vždy je mi úzko z toho nevyužitého, odcizeného pustého prostoru. Je nevyužitelný, bez lidského rozměru. Občas se vyskytne zoufalec, který tam otevře obchod, v těch nevyužitých a nevyužitelných prostorech. Záhy zkrachuje. Je to prokleté místo, pozůstatek normalizační zvůle.

Díky, pane Chrenku, že toho nesmyslu Prahu zbavíte. Škoda, že tlaku rozumu odolá další nesmyslný barák naproti přes ulici, kdysi Federální shromáždění, pak Svobodná Evropa a dnes Národní muzeum. No a do třetice další příšernost, Nová scéna Národního divadla. Ale to jsou už zřejmě na dlouhou dobu petrifikované pozůstatky staré éry. Tak aspoň že ta potvora na rohu Vinohradské zmizí a těším se na rozumné využití.

Chybělo tam.