Ať už si myslíme o etice novinářského výkonu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka cokoli, jakož i o politickém vyznění této žurnalistiky a jejím načasování do vzrušené doby kolem 17. listopadu, několik bodů je zřejmých, třebaže zvenčí je nelze prokázat. Dotace na Čapí hnízdo byl podfuk, stejně jako byly podfuk korunové dluhopisy Agrofertu: jenže dluhopisy jako případ zapadly, protože tento podfuk prošel legálně. 

Legálnost podfuku s Čapím hnízdem je zřejmě za hranou zákona a Andrej Babiš šel cestou mlhy a maření vyšetřování a jak se ukázalo, pokusil se znemožnit výslech svého syna, kterého do případu namočil. O podfuku s Čapím hnízdem se vědělo, avšak třetině voličů to nevadí. Manipulace se synem, nota bene zřejmě duševně nemocným, je novinka, a je otázka, do jaké míry případ bude voličům Andreje Babiše vadit. Možná, že bombastičnost prezentace a její načasování před 17. listopad Babišovi pomůžou, protože bude poukazovat (už poukazuje) na účelovost. Inu, stará poctivá žurnalistika (tedy: zjistím a hned zveřejním) by asi byla prospěšnější než aktivistická akce načasovaná s politickým cílem sestřelit vládu.

Tolerance části voličstva vůči Babišově podfuku se dá vysvětlit: od miliardáře se jaksi čeká, že bude podfuky činit, jinak by se ke svým miliardám nedostal, tak je to prosté. Babišovi je to tolerováno, jelikož se předpokládá, že nebude mít zapotřebí si mastit kapsu ze státního a z úplatků. Zatím to bylo u nás tak, že do politiky přicházely holé zadky a ty pak odcházely jako miliardáři nebo aspoň milionáři, když byli politici méně šikovní.

Může se tedy stát, že dobře zamýšlený pokus shodit vládu vyjde naprázdno. Komunisté už dali najevo, že Babiše budou držet dál a asi z něho vymáčknou další ústupky, zvláště pak ve věci církevních restitucí: v okrádání církví mají bohaté zkušenosti a jistě jim udělá radost, když v této činnosti mohou pokračovat navzdory volebnímu výprasku z posledních voleb.

Sociální demokracie je ve složitější situaci. Stojí před volbou znemožnit se hned, nebo potom. Nemá před sebou dobrou volbu, ať už zůstat ve vládě nebo z ní odejít, obě varianty jsou potupné.

Ovšem o nejhorším aspektu věci se kupodivu dostatečně důrazně nemluví.

Z poslední aféry jasně vyplývá, že policie ochotně přistoupila na Babišovu hru zametat případ pod koberec. Přitom ministrem vnitra byl sociální demokrat v Sobotkově vládě a je jím i teď ve vládě Babišově. Jistěže ministr vnitra neúkoluje policii, ještě aby! Ale není to tak, že by na její chod neměl vůbec žádný vliv. Policie nekonala a sociálně demokratičtí ministři proti tomu nenamítali. To je vůbec ta nejhorší hanba a nejhorší skandál. Není moc dobře pochopitelné, že se v těchto dnech a hodinách nevolá po sekání hlav v policejních špičkách. Jak to, že nechaly zemi potácet se ve vleklé politické krizi, která navíc umožnila přístup komunistů k vládě? Ve srovnání s tímto monumentálním skandálem je vše ostatní podružné.

Že se o tom veřejně nemluví, je nepochopitelné.

Manželství pro homosexuály

Takzvaná růžová lobby vnutila veřejnosti naprosto pošetilý směr debaty o homosexuálním manželství. Podařilo se jí odsunout stranou sám smysl manželství jako instituce, která je tu od úsvitu organizovaného lidského společenství a hluboce od doby předkřesťanské.

Manželský stav je servis poskytovaný státem muži a ženě, aby měli příležitost a možnost pod ochranou státu plodit a vychovávat děti. Tečka. Jiný smysl manželství nemá. Poukazovat na fakt bezdětných manželství je demagogie. Mít děti není povinnost, je to možnost.

Homosexuální pohlavní styk k plození dětí nevede. Stát tudíž nemá žádný důvod, aby pokrýval takový vztah servisem zvaným manželství. Není to diskriminace. Jsou i jiné servisy, které stát lidem poskytuje výběrově, ne každému, například penzi vyplácí od určitého věku. Třicetiletý člověk na penzi nemá nárok, a přece to není diskriminace. Zrovna tak není diskriminace manželství jako institucionalizovaný způsob soužití muže a ženy a jako takové by mělo být definováno v ústavě.

Ještě jedna poznámka:

Je šílené, když čteme, že homosexuálové prohlašují registrované partnerství za diskriminaci. Bylo po velkých bojích homosexuály protlačeno do našeho právního řádu v roce 2006 jako velké vítězství. Nyní se dozvídáme, že je to diskriminace.

Co tedy přijde příště? Jaké zajímavosti nám připraví komunita sexuálních extravagantů? Dva možné směry jsou zřejmě nabíledni – duhové rodiny o třech a více členech a pedofilie. Leckde už v tomto směru jsou daleko, nizozemští pedofilové se soudně zasazují o legalizaci. O existenci České pedofilní komunity ČEPEK ví málokdo. Nedivil bych se, kdybychom o ní už brzy slyšeli víc. Ale jsou i další možnosti – jakmile se odhodlaná minorita do něčeho pustí, i skály se kácejí. Co nám dnes může připadat jako šílenství, bude za pět, deset let norma. Za slabomyslného potlesku pomatených poslanců.