Rozpočtový schodek je za první čtvrtrok třikrát větší než byl loni, dosáhl neuvěřitelných sto sedmdesáti miliard korun. Kde jsou ty časy, kdy schodek čtyřiceti miliard za celý rok budil nevoli a kritiku, a už vůbec, kde jsou časy, na něž nedávno vzpomínal Václav Klaus v rozhovoru s Lidovými novinami, že se vztekal kvůli schodku jedné miliardy. Ze zpravodajství se na nás zubí fotka ministra financí Stanjury s ručičkami vzhůru v obranném gestu, jako by říkal „já nic, já muzikant‟ a ujišťuje ty poslední, kteří mu jsou ochotni věřit, že plánovaný schodek 295 dodržen bude. To by ale muselo být sešlápnutí na brzdu! Zatím vláda ruší poštovní úřady, aniž byla schopna kloudně vysvětlit, zda oběti vylosovala z čepice anebo zvolila jiné kritérium. Víme jen, že alokuje 40 milionů na výzkum, jak jsou lidé s poštou spokojeni. Mám návrh k ušetření: dejte mi milión, pane Stanjuro, a já vám to řeknu. Hned bude 39 mega doma!

Ano, svádí to k hořkému humoru, ovšem k smíchu to není. Samotný výkon vlády není tak strašný, jako zjištění, že k němu není alternativa. Spíš věřím, že Fialova vláda prošustruje „jenom‟ 295 miliard (třeba ušetří, třeba zruší České dráhy), než že by Babišova alternativa přinesla nový racionální přístup. Jsme v naprosto bizarní situaci: státní finance se očividně hroutí a šéf opozice stojí v luxusní bundě po boku šéfkomunistce před prázdným vládním palácem (vláda odjela na dlouho plánovaný a dopředu oznámený výjezd do Jeseníků) a slibuje, že lidem pomůže.

Když on byl v čele vlády, za pomoci pánů Fialy a Okamury zrušením superhrubé mzdy položil na trvalý deficit základ. O čem se tedy chceme bavit, a hlavně, odkud by záchrana měla přijít?