Čekání na realitu
Jednoho jsme se dočkali. Svět islámských autorit se vyslovil proti krutostem Islámského státu. Má to ovšem svoje specifika. Upálení, ono to bylo spíš upečení zaživa, je přes čáru a zaslouží si to ukřižování a rozsekání na kusy. Našinec na to kouká jako Alenka v říši hrůzných divů.
Na okraj těchto absurdit se rýsuje rostoucí sympatie Západu vůči Asádovu režimu v Sýrii. On je to sice hnusný vrah a padouch a plynoval své lidi a masově vraždil, ale málo platné, je jediný, kdo je schopen udržet v regionu pořádek, protože ničím jiným než krutostmi, masovými popravami a mučením se tam pořádek udržet nedá. Takto si počínal íránský šach, pročež ho Západ pomohl svrhnout a následoval režim neskonale krutější a vražednější, než byl ten šachův, navíc protizápadní a atomovou bombu chystající. Takto Západ zlikvidoval Husajna v Iráku a Kaddáfího v Libyi.
Zní to cynicky, avšak bohužel fakta zdají se tomuto cynismu přitakávati. Západ si vytvořil sofistikovanou kulturu založenou na strategie spolupráce a z ní vyplývající tolerance a slušnosti. Jenže toto nikdy v lidských dějinách nebylo. Ty jsou vystavěny na síle, na krutosti, na konfliktu.
Vrací se středověk a můžeme jen čekat, kdy se středověká realita promítne i u nás.
Doufejme tedy, že po vystoupení nejvyšších islámských autorit dojde ke zlepšení.
Napříště bude Islámský stát zajatce jenom křižovat, místo aby je pekl zaživa.
