Stavební spoření je z principu nejproblematičtější typ sociální podpory. Stát vyplácí z peněz daňových poplatníků peníze někomu, kdo se o to nějak přihlásil. Kdyby stát byl normálně fungující ekonomický organismus, nikdy by na takový nesmysl nemohl přistoupit.

Za minulého režimu existovala stavební půjčka. Ta ovšem mohla fungovat jenom v totalitě, kdy bylo možné každého reglementovat a buzerovat až na úroveň obchodu s hřebíky a cementem. Občan získal na základě stavebního povolení plus iks dalších buzeračních překážek takzvanou nákupku. To byla v podstatě šeková knížka. Na ni nakupoval věci výhradně se týkající stavby, zmíněné hřebíky a cement, míchačku, ale už ne třeba kuchyňskou linku, která spadala do kategorie "doplňkových půjček", což byly splátky v dnešním slova smyslu.

Stavební spoření je prostě vyplácení peněz každému, kdo si včas řekl. Jsou na to dva náhledy. Ten, kdo si řekl, to asi schvaluje, ten, kdo si neřekl, bude nejspíš proti. O stavební spoření teď půjde boj v parlamentě. Levice se bude kasat, jak hrdinně bojuje proti pravici.

Ve skutečnosti by jejím klientům bylo více pomoženo, kdyby sice byl nemrav zvaný stavební spoření zrušen, ale kdyby se nekradlo a nekorumpovalo. Což je počínání, na kterém se sociální demokracie podílí mírou vyrovnanou.

Řecké ne

Klín vražený do konstrukce unijní ekonomiky je zaražen ještě hlouběji. Řekové odmítají racionální pohled na svoji situaci a dnes si těžko kdo představí, jak to může dopadnout. Mechanismus toho postoje je jasný. Žádný z žijících Řeků nevěří, že si žije nad poměry a nad svůj výkon a dostává víc, než dal svou prací. Naopak. Každý je přesvědčen, že za bídnou situaic země může někdo jiný – a velmi adresně a kvalifikovaně může poukázat na viníky. Byl by blázen, kdyby se s tím smířil.

Prostě, nefunguje to.

Blíží se doba, kdy se s tím bude muset něco udělat.