Jednadvacátý srpen je příležitost ke vzpomínání. Kdo den invaze zažil, vzpomíná, za jakých okolností se o vpádu armád pěti států dozvěděl. Letos je to nějak ostřejší než jindy. Komunisté nejen že nestojí mimo zákon – mimo jiné proto, že si dokonce neústavně vydržovali soukromou armádu Lidové milice -, ale mají velmi reálnou šanci, že vstoupí do vlády anebo že budou hrát významnou roli při jejím sestavování.

To se projevuje i na rostoucí nestydatosti, s jakou hodnotí minulost a vyjadřují se k tomu či onomu, opět v souladu s ruskou politikou, jak si zvykli od roku 1921, kdy bolševičtí agenti v Československu stranu založili. Na ruskou notu ale nehrají jenom komunisté. Taktovku nedrží nikdo menší než prezident republiky, přímou volbou určený a stvrzený, a jeho proruskou politiku schvaluje hrozivě vysoké procento respondentů výzkumů veřejného mínění.

Jak známo, historie je učitelka s nejtupějšími žáky, nicméně tupost by měla mít své hranice. Byl to Karel Havlíček Borovský, kdo se jel do Ruska na vlastní oči přesvědčit, co je to za pravlast Slovanstva, a vrátil se a chladil slovanské hlavy. Impérium je to neproduktivní, neinvenční, početně vymírající, drží pohromadě jen kombinací lží, demagogie a násilí. A hle, na lidi určitého typu to funguje a jsou připraveni vykročit za pískajícím krysařem do nejbližší stoky.

Vzpomínejme na 21. srpen a na vzedmutí národního odporu. Nebyl zbytečný, nezapomeňme, že jen tento odpor zabránil ustavení diktatury těch nejhorších zrádců v čele s Indrou a Biľakem, padouchů odhodlaných ke všemu. Nikdy nebyli postaveni před soud, nikdy nebyli jakkoli přivedeni k odpovědnosti. Dnes, skoro po padesáti letech, jsou pak zbytečné debaty o pelíškách a vnitřní emigraci. Byla to diktatura nelítostná, k čemukoli odhodlaná, posazená na bajonetech mocnosti, které dnes mnozí Češi aplaudují a jejího diktátora velebí.

Proto je ten 21. srpen nejen symbol zrady a ponížení na jedné straně a solidarity a vzdoru na straně druhé. Je to také připomenutí, že historie není něco, co je zapsané v knížkách a sype se na to prach. Historie jde dál, nic není zaručeno a Rusko je nadále připraveno na svých západních hranicích, které pokládá jen za dočasnou linii.