20.6.2021 | Svátek má Květa


ARCHITEKTURA: Záhada japonských dřevořezů

23.12.2008

Vánoční příběh

Jsou vánoce a navíc je to už deset let, co píši rubriku Architektura do Neviditelného psa. A tak jsem se rozhodl, že znovu přetisknu vánoční díl z roku 1998, který už je léta v archívu Psa bohužel nedostupný (stejně, jako po přechodu NP pod lidovky.cz zmizely i další ročníky a jiné zase pozbyly obrázků). Architektury se bude týkat vlastně jen okrajově. V jiné verzi jsem ho původně napsal do knížky přítele Jana Buriana z edice jeho Kulturní ozdravovny.

Před lety jsem byl ve Finsku s výstavou architekta Pavla Janáka. Jednoho pošmourného deštivého listopadového dne mne pozval do svého domku poblíž Helsinek přítel Seppo Huovinen, kurátor Muzea finské architektury a známý světoběžník. Jeho dům byl na okraji lesa v krásné krajině. Přišel jsem tam od autobusové zastávky celý promrzlý, ale v domku bylo příjemně a navíc jsme samozřejmě nejdřív navštívili domácí saunu. Poté jsme se posadili do pohodlných křesel u krbu a já musel obdivovat sbírku obrazů a soch, které si Seppo přivážel z častých cest po snad všech zemích světa. Nejvíc mne zaujaly tři mistrovské japonské dřevořezy v jednoduchých rámech, visící na stěně. Můj přítel mi pak vyprávěl podivuhodný příběh těchto prastarých obrazů.

Kdysi po válce byl muzeem vyslán na svou první cestu do Tokia. Den před návratem do Evropy se rozhodl, že se naslepo vydá do okolí, aby poznal, jak vypadá venkovský život v Japonsku. Sedl tedy na místní lokálku a po asi hodině vystoupil na malém nádraží jakéhosi satelitního města. Z nádraží se vydal klikatými zablácenými uličkami mezi dřevěnými domky. Vše tu bylo primitivní, lidé velmi chudí. Propletl se mezi chýšemi až před větší starodávný dům. V přízemí byl obchod a když nahlédl zaprášenými okny, s překvapením uviděl, že místo zboží jsou všude umístěny vysoké sloupce starých novin. Vstoupil dovnitř a tu si všiml, že za hromadami papírů sedí vzadu v přítmí starý Japonec se svraštělou tváří a bílými vousy. Stařík otevřel před užaslým návštěvníkem jedny noviny a tu se ukázalo, že uvnitř je překrásný a velmi cenný dřevořez. Zkoprnělý Seppo se namátkou podíval do dalších sloupců novin a v každém našel podobně ukrytý poklad. Cena jednotlivých kusů nebyla nízká, ale pro Evropana to neznamenalo tehdy tak mnoho. Přítel hned koupil tři dřevoryty – na víc mu nezbývaly peníze, ale rozhodl se, že si vyzvedne větší obnos v tokijské bance a další den se sem znovu vrátí. To také udělal, ale před odletem do Finska mu zbývalo jen málo času. Když vystoupil na nádraží městečka z vlaku, tak se zamotal ve složitých uličkách, že zabloudil a musel se vrátit do Tokia s nepořízenou. Celou příhodu se však rozhodl nechat pro sebe, protože měl strach, aby mu sběratelé dřevořezy nevykoupili.

Na „japonský poklad“ však myslel stále a o pár let později se mu znovu naskytla příležitost odletět do Tokia. Hned se vypravil do našeho městečka, ale byl zklamán – vše kromě nádraží se za těch pár let proměnilo – zmizela většina starých domků a místo nich zde rychle rostly větší stavby z cihel a betonu. Po starém domě s krámkem pátral marně. Přesto i poté – nakonec už víc ze zvyku – při své každé další cestě do Japonska navštívil to místo. Někdy míval pocit, že se pohybuje poblíž oné zakleté lokality, ale žádnou stopu už neobjevil. Ostatně bylo jasné, že stařík už musel dávno zemřít a jeho obchod vzal jistě zasvé – všude kolem byly moderní domy.

Pak do Japonska léta nejezdil, až teprve nedávno před naším setkáním se tam vypravil – už jako penzista – naposled. Nedalo mu to a rozjel se – teď už moderním vlakem – na místo, kde kdysi jako mladík objevil tajuplný krámek. Na nádražíčku vystoupil z vlaku a vydal se do ulic. Obešel několik moderních bloků, když tu náhle stanul jako opařený: před ním stály staré dřevěné domky, některé už polorozpadlé a prázdné. Vstoupil do křivolakých uliček mezi nimi a najednou jakoby se octl o několik desítek let zpět… Náhle vyšel na malé prostranství, kde pohádkový svět končil – vzadu se tyčily moderní betonové stavby. Ale přímo před ním stál ten starý omšelý dům i s krámkem v přízemí. Byl však prázdný a opuštěný a cedule na dveřích hlásala, že se bude co nevidět bourat. Seppo si samozřejmě celou věc nedokázal vysvětlit; přijel sem snad desetkrát, ale nikdy nebyl úspěšný! Pochopil, když se pak vrátil na nádraží. Stály tu proti sobě dvě stejné symetrické budovy. Když tu byl poprvé - a pak nyní - vystoupil na té správné straně, ve všech dalších případech na té druhé a pátral pak vždy v opačné polovině městečka…

Myslím na ten příběh, vyprávěný finským přítelem u praskajících polen krbu v jeho lesním domku, často. A stále mám před očima ty tři krásné dřevořezy, visící na stěně…

Hezké Vánoce!

japonský dřevoryt

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.