Když se někdy na konci dvacátých let začaly v našich městech - zejména v Praze a Brně – objevovat první neony, byla to velká událost. Z barevných skleněných trubic se daly vytvářet nápisy i nejrůznější obrazce. Vzácný plyn má totiž velmi dobrou elektrickou vodivost, neboť má malý odpor, čehož lze úspěšně využívat ve světelné technice. Později přišli designéři i na další finesy. Nápis nebo logo bylo možno rozsvěcovat nebo zhasínat postupně nebo mohlo blikat. Začalo se také využívat odrazu - pod trubice se umísťovaly lesklé reflexní plochy, někdy z nich byl tvořen povrch plastických písmen. Později se přišlo na to, že obrázky mohou pokrývat celé průčelí. To se dalo nejlépe využít na nečleněných površích funkcionalistických staveb. Takto se například umísťovaly reklamy na parapety moderních pražských budov, jako byl palác Pražských vzorkových veletrhů v Holešovicích (arch. Oldřich Tyl a Josef Fuchs) nebo palác Habich ve Štěpánské ulici (arch. Josef Havlíček a Jaroslav Polívka). Někde výměnné obrazce dokonce pokrývaly celou fasádu – např. u Baťova obchodního domu na Václavském náměstí v Praze (arch. Jindřich Svoboda, František Lydie Gahura, Josef Gočár ad.), jak je patrné na obrázku.

Noblesní práci se světlem pak ve třicátých letech dovedli k dokonalosti někteří architekti, kteří se specializovali na design luxusních obchodů. Profesor pražské německé techniky Fritz Lehmann například nechal na výkladec jednoho klenotnictví ve Spálené ulici vyleptat horizontální pásy. Ty pak osvětlil zeleným a červeným reflektorem pod určitým úhlem, takže ve výsledku se na skle střídaly svítící pruhy těchto barev. U výkladů bývalo běžné také přisvětlení chodníku z průběžné markýzy nad výkladci a nad vstupem i světelné plochy pod firemním nápisem, jejíž povrch byl vyroben z opaxitu – tedy probarveného skla dle československého patentu. Novinkou byly i žárovkové běžící nápisy tzv. světelných novin, umísťované na obchodní paláce. V Praze jeden vydržel až do šedesátých let.

Vraťme se ale k neonovým trubicím. K nejzajímavějším reklamám patřily ty, jež navrhl známý designér a grafik Ladislav Sutnar. Některé dokonce vytvářely jednoduché animace. Takový byl třeba neon u portálu populárního automatu Koruna architekta Ladislava Machoně ve stejnojmenném paláci na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě (o němž jsem psal zde 1. února) nebo postava muže, který kráčí s knihami v rukou z výkladce Vilímkova knihkupectví na Národní třídě, kterou navrhl scénograf Osvobozeného divadla a architekt František Zelenka (dnes je tam Galerie Václava Špály). Řada dalších světelných reklam pochází od nejvýznamnějšího projektanta luxusních pražských obchodů Maxe Gerstla, který pracoval například pro Lyonský dům hedvábí a několik pánských módních salonů pražské city.

Neonové trubice našly i další využití. Někdy lemovaly průčelí staveb, přisvětlovaly velkoměstské pasáže nebo vytvářely svítící výtvarné prvky na průčelích nebo na střechách. Jejich možností si všiml i známý autor světelných plastik architekt Zdeněk Pešánek. Ta asi nejvíce reprodukovaná se nacházela na průčelí Edisonovy transformační stanice architekta Františka Alberta Libry v Jindřišské ulici. Dávno už neexistuje, ale podle plánů a fotografií byly zhotoveny dvě zmenšené kopie – jednu vlastní ČEZ, druhá je ve vestibulu Veletržního paláce. Bylo by dobré, kdyby se další v budoucnu objevila i na místě, pro které byla původně navržena. Asi nejznámějším střešním neonem v Praze je logo obchodního domu Bílá labuť v ulici Na Poříčí, který nechala těsně před druhou světovou válkou postavit společnost Brouk a Babka dle návrhu architektů Josefa Hrubého a Josefa Kittricha. Labuť se na střeše dlouho otáčela, někdy v šedesátých letech se však její pohyb zastavil, neboť prý rušil televizní signál. Nyní už je zase v pohybu (zato první pražský moderní obchodní dům, kde se také objevily americké eskalátory firmy Otis, je v bídném stavu).

Neony se využívaly samozřejmě i v interiérech. Jeden najdeme dodnes ve známé Müllerově vile v pražských Střešovicích, další využil architekt a Plečnikův spolupracovník Otto Rothmayer k nepřímému osvětlení válcové kabiny výtahu v tzv. jižním čestném výběžku Nového královského paláce Pražského hradu, kde se světlo odráží od stříbrného stropu. Při jeho nedávné rekonstrukci byl tento efektní prvek obnoven. Podobně byl před časem rekonstruován i známý kruhový lustr se zeleně svítící trubicí v artdecové kavárně Slavie (arch. Paul Heinrich Koester), pod nímž kdysi sedávaly známé osobnosti české kulturní scény, jako byl básník a výtvarník Jiří Kolář.

Původní prvorepublikové reklamy už dnes téměř nenajdeme. Vedle Bílé labuti byly obnoveny např. na průčelí obchodního domu Brouk a Babka v Liberci od arch. Jana Gillara. Ostatně i staré obchodní výkladce už byly mnohdy zničeny nebo poškozeny. Neonové světlo pak prožilo ještě renesanci v šedesátých letech, kdy se objevily i některé kousky, na něž pamětníci stále vzpomínají. Patřily k nim i první povolené reklamy západních firem – na aperitiv Dubonnet na nároží Dlouhé a Revoluční ulice nebo na oleje značky Shell na dolním konci Václavského náměstí. Populární byl i medvídek vyhazující míč na jednom hračkářství. Na mnoha výrazných budovách se ovšem objevily i různé duté fráze typu „Za mír, za socialismus“ nebo „Ať žije KSČ“ a rudé hvězdy.

V době tzv. normalizace neonové reklamy zase začaly mizet. Nikdo o ně nepečoval a ani nebyl zájem, aby byla města večer dobře osvětlena. Ani dnes ale není mnoho kvalitních příkladů neonových reklam a nápisů. Pravda, místo lineárních trubic se využívají prosvětlené prvky, ale často chybí nápad a vtip…

LN, 19. 3. 2011

P.S.: Často se mne ptáte, kdy bude první letošní Psí vycházka. Jaro už začalo, takže brzy, ale tuto sobotu to ještě nebude, protože to budeme v 10 hodin slavnostně otevírat Gočárovy domky v pražské ZOO.

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998