V poslední době se začaly rekonstruovat některé významné památky moderní architektury v centru Prahy. Prozatímní průběh prací však vzbuzuje obavy, zda se přistupuje k těmto cenným stavbám s dostatečným respektem. Pojďme se na tři takové případy podívat podrobněji.

Až příliš dobře mají Pražané v paměti podivný způsob rekonstrukcí z minulé doby, například případy, kdy zůstaly stát jen obvodové zdi (a někdy dokonce jen uliční průčelí) a veškeré vnitřní horizontální i vertikální konstrukce byly vybourány. To byl případ secesního hotelu Palace na nároží ulic Panská a Jindřišská, dalšího hotelu z téhož období Savoy na Pohořelci nebo domu v ulici Dukelských hrdinů naproti Veletržnímu paláci. A že tento poněkud brutální způsob není zdaleka mrtvý, svědčí i příklady z nedávné doby, třeba „rekonstrukce“ expresionistického domu v Jungmannově ulici na Novém Městě nebo poloviny rodinného domu v Gogolově ulici v areálu hradčanských bašt.

Nyní vzbuzuje obavy nejen odborníků to, co se děje s památkově chráněnou budovou bývalé Zengerovy transformační stanice Elektrických podniků hlavního města Prahy na malostranském Klárově (přesněji na rohu ulic Pod Bruskou a U Bruských kasáren; čp. 132/III; nemovitá kulturní památka od roku 2015). Stavba, která byla provedena v letech 1923-1924 ve stylu moderního klasicismu, bývá často považována za dílo hradního architekta Jožeho Plečnika, a skutečně připomíná jeho architekturu. Autory však byli dva žáci Jana Kotěry z pražské Umprum – Vilém Kvasnička a Jan Mayer. Tato dvojice mimochodem navrhla v podobném stylu i dostavbu areálu nemocnice U Milosrdných na pražském Františku. Autoři dokázali, že i technický objekt může vypadat důstojně, koneckonců se nachází přímo pod areálem Pražského hradu. Současný majitel zde chystá výstavní prostory a údajně kvůli průsakům nebezpečných látek musel provést tak radikální zásahy. Z původní rozlehlé stavby totiž zbyly zase jen ty obligátní obvodové zdi. Ale ani ty nezůstaly všechny – škoda je zejména partie do uličky U Bruských kasáren s nápaditým motivem do chodníku vybíhajících hranolů na trojúhelníkovém půdorysu. Autor těchto řádek chápe, že se zásadně mění využití stavby a že původní funkce přinesla technické problémy, přesto mu připadá, že tak razantní zásah do památkově chráněné budovy je stěží obhajitelný.

Obavy vzbuzuje i další rekonstrukce. Týká se jedné z nejvýznamnějších památek československého (ale vlastně i evropského) funkcionalismu – budovy, postavené shodou okolností pro téhož investora – Elektrické podniky hl. m. Prahy (později Dopravní podniky; čp. 1477/VII; NKK od roku 1964). Stavba s železobetonovou skeletovou konstrukcí při Bubenské ulici v Holešovicích, byla navržena Kotěrovým žákem Adolfem Benšem a absolventem pražské techniky Josefem Křížem a vystavěna v letech 1926-1935. Má moderní dispoziční řešení a keramický plášť. Měla na tehdejší dobu špičkové vybavení – např. americkou klimatizaci Carrier. K atributům lecorbusierovského funkcionalismu patří i okenní pás prvního patra směrem do Bubenské (asi nejdelší u nás), nebo ploché střechy se slunečními terasami. Uvnitř byly nejen kanceláře, ale také velkorysá schodišťová hala, víceúčelový sál, který si jistě starší čtenáři Lidovek vybaví v souvislosti s koncerty nebo plesy, dále moderní lékařské ordinace, obchody a kavárny nebo první samoobslužná jídelna, vybavená americkými kuchyňskými roboty firmy KitchenAid. Podle informací z webu má mimo jiné rekonstrukce přinést zateplení fasády, výměnu původních oken za materiálově jiná (již se provádí) a další zásahy, které nejsou právě v souladu s definicemi kulturní památky, u níž autenticita hraje dosti zásadní roli. V budově mají být kanceláře.

Konečně tu máme třetí případ, tentokrát opět z Prahy 7 – Holešovic. Tím je v podstatě likvidace cenné kubistické továrničky firmy Materna na rohu ulic Dělnická a Osadní (čp. 313/VII; NKK od roku 2012) z let 1919-1921. Jde o dílo absolventa pražské techniky Rudolfa Stockara. Ten byl nejprve ovlivněn Kotěrou (např. vlastní dům na Baště sv. Tomáše ve stylu anglického cottage), později se však stal šéfem designérské firmy Artěl, kde se vyráběly mj. i slavné kubistické předměty dle návrhů Pavla Janáka, Josefa Gočára nebo Vlastislava Hofmana. Sám Stockar byl autorem řady takových drobných děl – od čajových servisů přes šperky až po cigaretové špičky. V kubistickém stylu navrhl s malířem Františkem Kyselou dnes už neexistující cukrárnu ve Vodičkově ulici a těsně po válce dvě stavby – vilku paní Lipčíkové v Olomouci a právě Maternovu továrnu. Později tvořil i stavby ve stylu art deco (úzký dům na Jungmannově náměstí) nebo funkcionalismu - např. palác Praha na Václavském náměstí nebo velkorysý lázeňský areál ve slovenské Sliači. Z Maternovy továrny v Holešovicích zbylo jen uliční průčelí, vklíněné dnes do novostavby. Člověk žasne – architektonický kubismus je styl, který se zrodil na našem území a jezdí ho k nám obdivovat mnoho lidí z celého světa. Maternovu továrnu najdete v mnoha průvodcích i ve velkých katalozích věnovaných kubismu.

Na autora těchto řádek se často obracejí lidé s dotazem, zda takový přístup k nemovitým kulturním památkám je vůbec možný. Zatímco každý zná mnoho případů, kdy drobné zásahy i do nechráněných objektů památkáři tvrdě postihují, tady se neděje nic. Vysvětlit jim to ovšem neumím.

LN, 23. 2. 2019

Foto autor a Pavel Hroch